Tišina

Čirá severská deprese a zároveň realita prožitého života...

Vždycky mě dojímá láska mezi starými lidmi, která trvá roky, ale jen o tom tato kniha není. Je výtečná a doporučuju ji všem!

„Cítím, jak se mi myšlenky točí v kruhu. Cítím, jak se zadrhly. Přehrávám si tutéž skladbu pořád dokola. A deska se zasekla. A já nemám jinou, za kterou bych ji vyměnila. Zbyla mi jen tahle.“ --- Těchhle pár řádek téměř dokonale vystihuje tuhle knížku. Až na pár výjimek je to nekonečný proud myšlenek staré, nedávno ovdovělé ženy. Zjevně majitelky nějaké psychické poruchy (deprese?), kterou v náznacích zmiňuje. Žila jen skrze manžela, visela na něm a divila se, že od ní neutekl, že to s ní vydržel. Její tři dospělé děti ji teď chodí navštěvovat, snaží se ji „vrátit do života“, ale ona nechce - je jako přeskakující deska. O utrpení se dá psát různě. Styl, který zvolila autorka, je jako dusivá deka, jako parní válec, před kterým nemůžete uhnout, protože jste zalití v asfaltu, a pro mě bylo utrpení to číst. Proud holých vět, čirá deprese bez autocenzury, jako u psychiatra. (Truchlení po zesnulém je samozřejmě přirozené a v pořádku, ale tohle je to lepivé, obsesivní - není to láskyplný smutek, který slibuje obálka v teplých barvách). Uznávám, že to může být dobrá sonda do pocitů trpícího a uznávám, že tu byly i hluboké myšlenky, ale ulevilo se mi, že už jsem to dočetla. Tohle pro mě nebyla literatura, ale mučírna. Uf!