Tisíc tváří hrdiny

„Legendy o spasiteli popisují období zmaru, jehož příčinou je morální pochybení člověka (Adam v ráji, Džemšíd na trůně). Z hlediska kosmologického cyklu je však pravidelné střídání dobra a zla základní vlastností běhu času. Platí to o dějinách vesmíru i národů: rozpínavost vede k rozpadu, mládí ke stáří, zrození ke smrti, tvořivá vitalita ke strnulé ochablosti. Život kypí a vzdouvá se jako mořský příboj a vytváří nové formy, ale později skomírá a za sebou zanechává zlomky a zbytky vyplavené na pobřeží. Zlatý věk, vláda pána světa, se v každém pulzu života střídá s pustou zemí, kde vládne tyran. Bůh stvořitel se nakonec stává ničitelem.“ „Tyran je představitelem nehybnosti, stejně jako hrdina je nositelem změny.“ Proč jsou světové mýty a legendy podobné napříč etniky a kontinenty? Proč se objevují neustále ty stejné archetypální motivy? Přes lokální odlišnosti, různá jména, různé kulturní pozadí příběhu a odlišná morální dogmata, proč zůstává kostra příběhu stejná nebo podobná? Autor v knize čtenáři předkládá svoji teorii proč tomu tak je. Na desítkách mytických příběhů rekonstruuje archetypální vzorce, vyhledává společné předivo, shodné znaky protagonistů i antagonistů, poučení pro posluchače a čtenáře. Sleduje cestu hrdiny, jakéhosi kruhu narození, epických činů, smrti a znovuzrození. Hledá spojení mezi nejstaršími základními mýty, kmenovými představami a symbolikami náboženství. Ano, je v tom hodně psychologie a filosofie, ale není třeba se toho obávat, mně, ač laikovi, kniha dala hodně. Otevřelo mi to celý nový svět, svět legend. Knihu doporučuji.

Za oponou mýtů a lekcí, které si z nich můžeme vzít. Mít Campbella jako učitele muselo být zjevení, protože se moc dobře poslouchá. Ale po čtení Junga mi jeho limitace čistě na mýty (a monomýtus), připadá přeci jen příliš učebnicová, jednodimenzionální. Vezmete si příběh, zanalyzujete jej, přišpendlíte na něj možnou definici a voilá. Je ne sais pas. Tak nějak pořád dokola. Sem tam nějaká informace, nebo myšlenka. Nejvíc ze všeho mi tahle kniha připomněla Blyova 'Železného Jana'. Je to taková ta analýza, která vás musí ze srdce zajímat, abyste se do knihy ponořili. Není to tak, že by mi kniha vadila, nebo bych ji chtěl kritizovat, ale aktuálně mě příliš nebavilo se tímhle textem zabývat.