Tisíc let samoty

Je to svérázným způsobem odvyprávěný příběh o nejstarší české pověsti, která povídá o třech výjimečných sestrách. Vládly takovou mocí, že se staly nesmrtelné. Každá panovnická rodina má legendu o svém založení. Jiní měli za předky Meluzíny, draky a udatné bojovníky. Česká kotlina, spíše rod Přemyslovců, měl Oráče, který zabil kance a vzal si nejmoudřejší vůdkyni tehdejšího kmene Čechů. Tahle knížka je ale o něčem trošku jiném. Ano, základem je osud tří sester, které se narodily jiné. Jedna viděla mrtvé, druhá uměla léčit a ta třetí nahlížela do budoucnosti. Společně vládly, pečovaly o své poddané, a hlavně založily město Prahu. Tady jedna část končí. Tu, kterou známe. Ale začíná druhá, která vypráví o třech sestrách, které byly mostem mezi starým a novým světem. A měly za úkol ten nový svět připravit a přivítat. Připravte se na notnou dávku feminismu, ať už v dobrém nebo ve špatném slova smyslu. Budete číst příběh plný esoteriky, nadpřirozena, falše i zrady. Pravdou je, že v posledních letech je velmi populární předělávat – trochu modernizovat – pověsti. Je to fenomén na celém světě. Vždyť vzpomeňme na Stephena Frye a jeho tři knihy ze starověkého Řecka– Mýty, Hrdinství a Troju. Nemohu vzít autorce ani svérázný přístup, který zvolila. Má krásný jazyk, který se jen tak nevidí. Ten jemný a hluboký styl psaní vás odnese přímo do doby, ve které se příběh odehrává. Velmi jsem cítila určitý vliv severské mytologie – obři, víly, a další nadpřirozené bytosti, které se knížkou jen hemží. Navíc tu lehce byla inspirace i anglickou legendou o králi Artušovi. Kouzelník Merlin má jistou podobu v postavě Darmoděje. Moudrý, starý muž, který předvídá narození třetí dcery, je bude ze všech sester nejmocnější je tichým průvodcem a rádcem. V závěrečné scéně je to právě Darmoděj, který spojí manželký svazek. Jen se nemohu zbavit pocitu, že je té mystiky trochu moc. Jestli by nebylo lepší trošku ubrat na fantastičnosti. Ale zase chápu, že autorka pustila svým myšlenkám uzdu a mimoto, o této etapě dějin moc nevíme, takže se to ve finále dá unést. Jak sama autorka na začátku napsala: „Archeologové pomalu svými štětci očišťují zbytky nádob z oněch časů. Sami ale musejí uznat, že vědí málo – velmi málo.“ Doba, ve které sestry žily je opravdu zahalena tajemstvím. Koneckonců jsem si při čtení této knížky vzpomněla na knihu Příběhy z dávného času od Petra Chorváta. Ten přímo popisuje určité podobnosti našich pověstí s bájemi z celého světa. Opomenout nesmím ani příběh o Jonovi a Enele. Dva zamilovaní, kterým nebylo přáno jsou dalším velmi zajímavým bodem, který se obzvlášť týká obřadů, jež kněžky prováděly. Ta nemilosrdnost, krutost se prolíná se zbytkem děje. Až je těžké si představit, že naše česká země vznikla na něčem tak krvavém. A co říct na závěr? Tisíc let samoty vámi budou rezonovat. Trochu se divím, proč nad druhou knížkou Terezy Dobiášové není větší mediální zájem, ale asi je to kvůli éterickému a mystickému příběhu, který popisuje hledání i nacházení ženské síly a souznění s přírodou. Čte se plynule, přesto se nemohu zbavit pocitu, že se to mohlo napsat lépe. A víte, která část se mi líbila nejvíc? Jak Liban s Přemyslem vytvářejí pomocí pluhu kruh, který má oddělit starý svět od nového. Bylo to bez hádek, jen spolu spolupracovali a chránili jeden druhého. Vnímala jsem to jako osvětlenou naději, která je v každé době vítána. Zajímavé a originální zpracování. Tereza Dobiášová je dobrá spisovatelka, a myslím, že se z její tvorby máme ještě na co těšit.