Tiše, aby nás neslyšel…

Macuru mám rád. Co mě na jeho nové knize nepřestává fascinovat je zvláštní zlatý řez mezi romantismem a ironií. Macura má velice bystře zvládnutou „každodennost“, ale zároveň se mu do básní vlamují motivy, které jsou větší než život. Pradávní tvorové, zvláštní krajiny i situace. To byla jeho deviza vždycky, ale tady mám pocit, že je to nádherně sklenuto. V jednu chvíli „ještěrčí jazyky / olizují podlahu metra“, ale pak stačí aby v jiné básni mluvčí básně přítelkyni „přiblížil rukojetí deštníku vzdálené plody“ a utvrdil se tak, že tvoří „dokonalý pár“, abych jako čtenář byl touhle zvláštní „ironickou romantikou“ odzbrojen. Je tam toho ale mnohem víc. Myslím si, že je to jedna z nejlepších sbírek loňského roku, alespoň z nemnoha těch, co jsem měl možnost číst (ještě třeba spolu se Zedníkem nebo Zahladko).