Potěšilo mě, když jsem přednedávnem zaznamenal, že skvělý a zásluhami oplývající překladatel Petr Zavadil převedl do češtiny další verše Andrése Sáncheze Robayny, jehož V těle světa pro mě bylo před lety mezi českými básnickými překlady takovým malým zjevením. Dantovsky nazvaná sbírka Tím velkým mořem je vytříbená reflexe v tom nejvlastnějším slova smyslu. Do všeho se zde totiž noříme a promýšlíme to a prociťujeme znovu, ze všemožných stran, ale básnicky, tedy spíše lyricky než analyticky. Ústředním tématem, problémem a vlastně i motivem je vzpomínka, paměť a čas. Hlavním postupem pak jako by bylo jakési vlnění, ale nikoli zběsilé a rozbouřené, nýbrž pravidelné, harmonické, ba cyklické. Ať už jde o vlnění klidné mořské hladiny, nebo zvukové vlny zvonů doléhajících k nám z dálky nebo ze vzpomínky. A nejde tu jen o motivy moře a vyzvánění, ale také – a proto píšu o postupu – o to, že Robaynovy skutečně často přibývají, postupují jako ve vlnách. Jako by každý další verš byl připlaven či donesen. Mimo to je tam hodně slunce, táhnoucích oblaků, blyštivých rán, borovic, skalisek, ohňů, kamenitých cest, jižních plodů, ale i té touhy, jak se píše na přebalu (byť ta navýsost neeroticky, neprvoplánově, spíše jako nostalgické vědomí blízkého vztahu dvou bytostí než cokoli jiného). To vše haleno ve velmi prostém hávu věcí a skutečností takřka elementárních. Řada motivů se opakovaně vrací a celkově jich vlastně není tolik, což autorovi nebrání tvořit obrazy mnohdy až březinovsky mystické (jakkoli s mnohem větší výrazovou prostotou), nebát se invokací ani ryzí religiozity, kde bůh je ovšem s malým b a je to spíše „bůh nemožného“, přičemž místo posledního soudu spějeme k „poslední zkáze“. Leč navzdory tomu bychom tu marně hledali apokalyptické tóny či vyznění. Vše je obroušeno a zklidněno reflexí, jež plní i úlohu jistého smíru. Z duchovní písně zní, že „v milování je má služba“ a vše končí „mořem našeho zrodu i návratu“, „velkým mořem času“. Je v tom baroko, které autor u španělských mystiků a mistrů té epochy tak intenzivně vstřebává, je to však baroko ve své nejbytostnější esenci, nikoli vnějškové opulentnosti. Závěrem dvě ukázky, které snad názorněji doloží, co jsem se tu tak lopotně a škobrtavě snažil popsat, respektive naznačit: V Zvony odbíjejí jen tak, bez konce, po ránu, a je to, jako by zvonily dovnitř sebe, do hmoty, a prostíraly se do věčnosti. Vyzvánění je tříska trvání v zrcadlivém světle času. Vzpomínka neleží: točí se a točí nebo se možná já točím v ní. A kolem té vzpomínky se točí ranní noc zvonů. --- XXXIV Počáteční skála vzpomínání a pustá skála konce a strast zanechaná neprožitými činy a šedivý popel mrtvého času ve žhavých uhlících, jež také umřou ve světě uhelných chuchvalců pod sluncem, jehož paprsky pronikají víčky moře za třpytivého rána čekají na tebe za všemi vzpomínkami nakupenými jak mraky uprostřed noci.