Things in Nature Merely Grow

Yiyun Li měla dva syny - Vincenta, který se zabil v roce 2017, když mu bylo 16 a Jamese, který se zabil v roce 2024, když mu bylo 19. Tohle je centrální motiv, děti zemřou a rodiče pokračují v životě. Na knize je zajímavé to, že autorka odmítá tradiční pojetí truchlení nad ztrátou, nedostává se ani příliš k sentimentu, nebo nějaké melancholii, naopak to skoro působí odtažitě, ačkoliv je přes mnoho detailů patrné, že "to tam pod povrchem je", v tom co a jak zmiňuje, často tam opakuje určité motivy, ale současně je těžký to popisovat, jak Li sama často píše o té prázdnotě/propasti, zároveň se v tom ale neplácá, věnuje se své rutině, asi jen člověk s depresí, co si prošel hlubokovou, až existenciální ztrátou (protože dítě je geneticky doslova kombinací a pokračováním rodičů) dokáže chápat (osobně si připadám že, někdy mě fascinuje, že je tu pořád něco, co mě drží dál existovat, asi ta práce přede mnou, navíc vnímám sebevraždu poslední roky jaksi karmicky jako velikej plivanec na spoustu věcí, moc si tím nepomůžete, nehledě na to, že v tom momentě to dokáže být velmi brutální... někdy stačí se jít vyspat a druhej den je to snesitelnější, ale chápu, že někdy nelze nic dělat a prostě to je a hučí jak tinnitus). Je to takový hodně na bradu v tom, že to vlastně "jen je, jak to je" a tak nějak k tomu není co víc dodat. Li se sama pokusila dvakrát o sebevraždu. Její matka si na ní chladila žáhu podle nálady, hledala si vždy důvody. Inteligentní jedinci často trpí, to není nic nového, ale ne vždy to "chci znát důvod" je odpověď, kterou hledáme, přijetí jakékoliv ztráty může být potenciálně doživotní záležitostí. Text se ani nesnaží nějak extrémně věci definovat, vysvětlit, naopak spíš nad něma pouze reflektovat, meditovat - obtížný na nějaký hodnocení, ale taky obtížný k tomu z něj věci vytáhnout. Téma je ale tak ostré, že to už samo o sobě zapůsobí/prodá.