Otrokářství „zdobí“ historii lidstva od nepaměti. Na toto téma bylo napsáno nesčetně knih líčících dramata jednotlivců, celých rodin, celých vesnic, celého světadílu. Kdo tančí s vodou nabízí ale pohled i z té druhé strany : počátky hnutí, kterého cílem bylo osvobození otroků. Abolicionisté cíleně a dlouhodobě revoltovali proti nesvobodě jiného etnika, proti obchodu s otroky, poukazovali na nemorálnost a nelidskost, s jakou se k otrokům přistupovalo. Jejich hnutí se stalo základem hnutí za dodržování lidských práv po celé zeměkouli. Svou výpovědí má proto příběh Ta-Nehisi Coatese potenci oslovovat čtenáře i dnes. A neměli bychom zapomínat na nadčasovou báseň Johna Donnea (snad mi Hemingway promine) : … žádný člověk není ostrov sám pro sebe… smrtí každého člověka je mně méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě…

Autor má jistý neodvolatelný dar vyprávět, umí popsat dobové prostředí i reálie velmi poutavě a zajímavě. Hutně až klasicky.Téma " podzemní železnice" není v našich vodách ještě tolik otřelé, takže i kdyby překladatelka místy váhala jak se do různých situací a fragmentů příběhů vcítit, dá se se to přehlédnout. Jistý nedostatek vidím pouze v tom že hlavní hrdina sám o sobě není postava výrazná ( i přes jeho " výjimečnost) a konec mě maličko zklamal, protože jsem ho typla v polovině knihy. Ovšem kniha má vyvolat jiné dojmy a ty na těch 80% + i vyvolá. Podle mě je to lepší titul než například Podzemní železnice a autor stojí za pozornost.