Pamatujete na časopis Hrom, vycházející v 90. letech? Místo, kde si podávali ruku mimozemšťané s nadpřirozenem a vše bylo myšleno vážně? Nejeden z nás si tehdy říkal, kdo jen může pracovat v podobné redakci. A právě o nich román Podivná doba je. O novinách, které týden co týden přinášejí ty nejfantastičtější zprávy z Britských ostrovů a o lidech, kteří těmto zprávám věří. Problém samozřejmě nastane ve chvíli, kdy se bizarnost stane skutečností... C. K. McDonnell má dar zábavného cynika, který sice svět kolem vidí v pozitivních barvách, ale opakovaně pochybuje, že to někomu k něčemu bude. Svoji novou sérii zakládá na podobné premise, jako Ben Aaronovitch s Řekami Londýna, pouze změnil lokalitu a tým hrdinů nestaví do pozice ochránců, ale pozorovatelů. A že jde o povedenou partičku existencí. Právě chemie mezi nimi je tím, co táhne celé vyprávění vpřed a bonusem navíc je prostředí redakce časopisu, kde každý, kdo k téhle práci alespoň trochu přičuchnul, najde své místo. Dokonalost sama.

Hana Willisová neprežíva práve najlepšie obdobie svojho života. Ako východisko z núdze prijíma pracovnú ponuku v redakcii Podivná doba. Podivná doba je pochybný plátok prinášajúci správy o nevysvetliteľných, nadprirodzených javoch. Plný svojráznych zamestnancov, na čele so skrachovaným šéfredaktorom Banecroftom. O serióznej žurnalistike škoda hovoriť. O to väčší šok prináša zistenie, že nie všetky zverejňované bláboly sú vymyslené... Tak táto kniha bola jazda od začiatku až dokonca. Smršť vtipných situácií na striedačku s neistými pokusmi o seriózne vyšetrovanie. Páčilo a čítajte:) Banecroft se v okně zaklonil a ohlédl se na Hanu. „Co chcete vy?“ „Prosím?“ „K obědu. Netvrďte mi, že nevíte, co to je. Posledních deset let jste kromě jedení nedělala prakticky nic.“ Hana otevřela pusu a zase ji zavřela. „Počkat, vy mě berete?“ Banecroft si povzdechl. „Jo. Životopis máte sice úplně na houby, ale mezi osmatřiceti uchazeči jste byli jen dva, kdo tam neměli víc než tři chyby. Tyhle noviny jsou možná jenom jedna velká žumpa, ale dokud tady budu já, bude to aspoň žumpa psaná bez chyb.“ „Ale...“ „Mimochodem, ten druhý uchazeč, co měl v životopise méně než tři chyby, ho napsal vlastní krví.“ „To se divím, že jste tu práci nedal jemu.“ „Chtěl jsem. Ale odmítl nás. Prý ho vzali v Subwayi. Tak jak jste se rozhodla?“ Hana se rozhlédla po kanceláři a zhluboka se nadechla. „Dobře, beru to.“ „Cože?“ Banecroft se zatvářil nechápavě. „Tu práci? Pochopitelně, že ji berete. Kdybyste měla navybranou, tak tady nejste. Já se vás ptám, už naposledy, co si u všech svatých dáte k obědu."