„Bylo to dobré místo, téměř úplně takové, jaké mělo být.“ Vlastně jsem to neměla číst, autor mi to v předmluvě sdělil celkem jasně, „pokud jste nečetli moje předchozí knihy, neměli byste začínat právě touhle, protože, jestli chcete „vědět“, měli byste si nejdřív přečíst Kroniku královraha – příběh Kvotha, protože to je příběh, který vypráví, a který říká „o čem to je“. Hudba ticha, „jen“ jako autorovo osobní sdělení, dovětek, příběh o rozbité kráse, vám nejspíš nic neřekne. Neposlechla jsem. Stává se mi to docela často :-), že si dělám věci po svém, a navíc, název se mi hodil do letošní čtenářské výzvy (kniha s oxymórem v názvu). Nejspíš budu jedna z vás, Patriku Rothfussi, nespíš budu taky, „nalomená“ :-). Nejspíš proto jsem, přes veškerá varování, Auri a její posedlostí a okouzlením okamžikem rozuměla, nejspíš proto mě tak oslovila průzračnost nálady a pocitu, čistá lyrika příběhu, který vlastně ani nebyl příběhem, spíš, napadá mě další oxymór – němým výkřikem, melancholickým a nádherně lyrickým (navzdory Podvěcí, kde se příběh odehrává) povzdechnutím nad ztrátami – předmětů, ale hlavně, pravd, třeba té, že „krutost nikdy nepřispívá k hladkému otáčení světa“. Ale vlastně to příběh byl, tenhle letmý povzdech totiž zašeptal příběh, jen potichu, aby Auri nevyděsil, příběh o „rozbité“ mysli, zoufale se snažící držet se strategie zabraňující sebezničení, strategie, díky níž se dokáže nevzdat, čelit systému a … doufat! … „že jednoho dne by se svět třeba mohl začít starat sám“. S podivně zneklidňující hudbou ticha jsem totiž zvláštně souzněla … „Dnes už to bylo zcela odlišné místo. Taková byla jeho povaha.“ „Ale i tak věděla … že je zde vítána. Nebo, ne-li vítána, tak alespoň klidně nepovšimnuta.“

Křehké, půvabné, laskavé.. nepopsatelně kouzelné. Skvostné.