Rozhodl jsem se, že dám autorovi jestě třetí šanci. Po zdařilém povídkovém souboru Anděl Esmeralda jsem byl docela zklamán jeho románem Cosmopolis a teď jsem při hodnocení Ticha také poněkud rozčarován. Novela, která by snad mohla být spíše napsána jako povídka, je jenom další z mnoha variací na téma možné technologické apokalypsy. Postavy v příběhu reagují na "blackout" nanejvýš nevěrohodně. Chovají se nepřirozeně a pronáší věty, které by se spíše hodily do vědeckých či filozofických pojednání, ne však do běžné konverzace ( a to i přihlédnutím ke krizové situaci, ve které se nachází). Chápu sice, že autor se chtěl vyjádřit k možným hrozbám, které na lidstvo v souvislosti s technologickym pokrokem číhají, ale na mě to celé působilo značně krkolomně. Co naplat, s Donem DeLillem si zřejmě nejsme souzeni.

Padající muž překonán. "Považte, považte, jsme na Zemi, to je beznadějné!" (Samuel Beckett: Konec hry) DeLillo zaměstnává všechny smysly - kontrast blikajícího, oslňujícího, pulzujícího světa a takřka černobílého ticha; fantazii - co se to okolo asi děje, jak vypadá realita, co je za vyřčenými i zamlčenými slovy; i mozek - čtenář si stále musí předefinovávat, co je to za situaci, co je to za lidi, co je to za ticho, co bude následovat... Umím si představit na jevišti jako sólo pro pět skvělých herců.