The Sailor Who Fell from Grace With the Sea

V momentě, kdy Mišima začal s týráním zvířat jsem si vzpomněl na Banksovu knihu "The Wasp Factory", na ten prázdný pocit samoúčelnosti. A jelikož jsem i dnes poznal štěně ovčáka, co je takovej nevycválanej velikej ťulpas, tak je to možná o to zesílenější. Mišima, estetický terorista, ač s přítomností jakéhosi filozofického pozadí (á la Nietszche or whatever), mě tentokrát zkrátka neoslovil, budu-li upřímný, i u jeho téměř univerzálně zbožňovaného 'Zlatého pavilonu' jsem se musel do čtení hodně nutit. Já chápu a vím, že třináctiletý Noburo, co peepuje svou nahou masturbující mámu špehýrkou a posléze i to, jak si máma dává číslo s námořníkem, je něco, co se na chlapce, který přišel o otce, nějak podepíše. Noburo má rád lodě a námořnictví a je tajně členem gangu třináctiletých, zatímco jeho máma ze střední třídy pracuje v obchodě se zbožím ze Západu. Proces vypořádání se s novou otcovskou figurou, jež matky často volí podle toho, jak sednou k děcku (zde námořník Ryuji), je vždy celkem oříšek. V gangu se řadí chlapci podle čísel, jež jim dává jako rank jejich vůdce a jejich pojetí světa je "nikdo nerozumí mojí/naší genialitě, fuck authority" jak je u toho věku zvykem (zde i důležitý detail, že jako třináctiletí jsou imunní vůči zákonu) a tak dělají věci jako třeba že absolutně brutálně umučí kotě, nebo mají filozofické debaty na téma, jak je "nikdo nechápe"... je to vlastně docela goth gang, ale zároveň to nic nepřináší, není to třeba jako 'Mechanický pomeranč', kde je Alex členem, i vůdcem gangu, ale člověk to pozoruje z jeho pohledu v absolutně fascinující a unikátní jazykové jízdě. Stejně jako Noburo se snaží zapadnout do gangu, Ryuji se snaží najít svoje místo a tak se ocitá mezi mořem a zemí... a během příběhu se postupně dá dohromady s Fusako (Stiflerova... eee, Noburova máma). Pro Nobura je Ryuji nejdříve symbolem slávy, velikosti, svobody, aby ale poté, co párkrát ukáže slabost, přiměla chlapce vidět námořníka jako přesný opak. Ryujiho láska k Fusako přinutí zůstat na pevnině, je k tomu postupně donucen jejich korespondencí během jeho poslední plavby, ale i skrze jejich postupné organické sblížení, které ho dotlačí k agonizujícímu rozhodnutí opustit moře. To je ale přesně, mimo některé jeho povahové prvky, to, co se znelíbí našemu peeping Noburovi, který v jeho lásce vidí jakýsi úpadek a čistě otcovské figury vnímá jako velký-špatný celkově. Asi tu bude nějaký potlačovaný problematický vztah k otcovství, ze strany Japonců, co sami nedokážou akceptovat jakoukoliv slabost, tak asi i ze strany osobní (Mišima), i ze strany chlapce coby postavy, kterého neměl kdo naučit „jak“ a tak si pojetí vymyslel sám, což jsou věci, co dokážu chápat, protože se mi taky staly, ne že bych byl peeping-JP, ale jako dítě jsem taky vešel a viděl, co jsem nemusel a taky jsem musel svoji cestu a pojetí objevovat sám. Noburo si Ryujiho ve svých očích napřed zidealizuje jako symbol, ačkoliv Ryuji sám zápasí s pocitem, že nikam nepatří a snaží se být s klukem buddy, protože na něj dělá dojem, kolik toho Noburo o jeho práci ví, jenže Noburo očekává úplně něco jinýho, nevím přesně co, že bude Ryuji nespoutaný divoký námořník, trochu to na mě působí jako přesně ten typ knihy, co by napsal closeted homosexual a to je možná ta stránka, kde s Mišimou jaksi zápasím, s tou jeho hrou na efekt, celkově, s tím, jak se rozhodnou postavy jednat, co je v popředí jejich zájmu, jak uvažují a to muž obvykle neudělá, proto to jsou v Mišimových příbězích často mladíci, nebo kluci, stržení emocemi, nebo nějakým ideálem, protože pro muže jde většinou morálka do popředí před estetikou, pro Mišimu je to obráceně, jak stvrzuje i ve svém posledním dopise, který nechal na stole. Ryuji si našetřil spoustu peněz a vše chce investovat do života a budoucnosti s Fusako. Noburo, který je ale při peep show přistižen pak asi dostává poslední impuls k tomu se svým gangem jednat vůči křivdě a chybě, jakou je v jejich pohledu Ryuji - v japonské schizoidní společnosti, kde si banda kluků vymyslí svoje vlastní pojetí pravidel. Vím, že řada lidí, co jsou do Mišimy celkem blázni tuhle knihu moc nedoporučují a sám se na to dívám podobně. Na povrchu to zní zajímavě a je to de facto jeho nejčtenější a nejznámější text, ale vlastně mě to celkem nudilo a nezaujalo, prosvištělo mi to hlavou... paradoxně se mi líbila linie, kdy se osamělý a s pocitem, že nikam nepatřící a rozpolcený Ryuji, postupně zamiluje a přinese tak oběť, doslova celého svého života, ve jménu lásky. Možná, že jsem to já kdo "fell from grace with Mishima", ale tohle mi od něj zkrátka nesedlo. Stejně tak originální název se svým anglickým překladem - nemám rád, když se v kontextu originálu tolik odchyluje mimo jen aby to lépe znělo.