Moudré podobenství o totalitě a postupném zániku světa, v němž postupně zanikají potřebné i milované věci. Nejdřív lze předměty oželet, ale později už se obětují a ničí věci i zvířata, dokonce i bez kterých nejde žít. Na zániku věcí se podílí ustrašení, obavami či netečností otupělejší lidé, kteří musí sami zničit to, k čemu měli vztah a stávají se tak aktivními otroky čísi nesmyslné zvůle (nikdo se neptá, proč zanikly třeba kalendáře, prostě došlo k dalšímu zániku, je třeba vše spálit a pokud tak neučiníte, půjde po vás tajná policie). Paměť je zbraň proti režimní nelidskosti, proto je třeba v totalitě na mnohé zapomenout či opomenout, a činíte tak, dokud neztratíte i své nejbližší a neztratíte sami sebe. Dochází k rozpadu a rozkladu celé společnosti. Nejdříve jen dochází k POSTUPNÉMU ubírání svobod a kvality života, lidé musí den po dni žít čím dál tím skromněji, přesto se všemu dokáží přizpůsobit a dokážou si nalhávat, že obavy jsou zbytečné, i když už stav překročil únosnou míru a toho, co je zakázané vlastnit, už je prostě příliš. "Některé obavy zůstanou vždy jen obavami. Zvládneme to. Tohle jde přece taky oželet... Však si zvykneme." "S každým zánikem odchází i slova, která se rovněž stávají nežádoucími." Když vše kolem nás mizí, nezmizíme nakonec i my sami (včetně všemocné tajné policie)? Kdy je třeba přestat se přizpůsobovat a postavit se aktivně proti něčí zvůli a moci nebo se alespoň na ničení a zániku nepodílet? P.S. Krásně vylíčený vztah ženy a starého rodinného přítele!

Zážitek speciálního druhu. Na ostrově neustále něco/ někdo zaniká, něco/ někdo se ztrácí. Redaktor R. najde útočiště u autorky románů, jíž pomáhá děda žijící na lodi. Ve skrýši se snaží udržet při životě mnohé, co údajně přestalo existovat... Melancholická zpráva o zániku paměti, příběhů, života, světa. Jak přežije duše bez těla? O odevzdání, rezignaci, smíření. Krásný jazyk a množství silných metafor. A sníh padá...