Tento román je přímo koncentrát zmaru, zoufalství, strachu a trýzně svědomí a přesně vystihuje známé upravené rčení že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Hlavní postava Romy neměla moc štěstí už od startu. Zažívala bezútěšné dětství na chudém předměstí, dospívání plné drog a později práce v nočním klubu její osud završila. Ve chvíli, kdy si myslí, že nic horšího než dva doživotní tresty být nemůže, přichází poslední rána... Kniha přináší vynikající vykreslení přežívání a praktik ve vězení, ukazuje všechnu tu vyšinutost a život bez prostředků a budoucnosti. Mimo příběhu hlavní postavy je tu ještě několik dalších méně výrazných dějových linek s náhledem do osudů vedlejších postav. Rozhodně to není pohodové čtení, ale pokud jste sami zrovna v pohodě, tak za přečtení stojí. 90 %

Tato kniha mi možná dala trošku zabrat svým tempem, které je dost rozvláčné a možná působí trochu neukotveně, kvůli čemuž jsem knihu četla víc jak měsíc. Ale přesto jsem ráda, že jsem vytrvala a knihu dotáhla do konce, protože obsahem se mi to líbilo vlastně dost. Dějově kniha může působit dojmem, že se tu vlastně nic moc neděje, ale silná a akční dějová linka tu rozhodně není na místě - její absence má svůj důvod. Autorka nabízí vhled do života v ženských věznicích. A nejen, že sledujeme, jak se odsouzeným ženám ve vězení žije, ale také se před námi otevírá svým způsobem kritika, kterou kniha v sobě zrcadlí. Kritika toho, jak je s odsouzenými ve vězení zacházeno. Zároveň nahlížíme do toho, jak vězeňkyně přemýšlí, jak a co cítí, jak funguje vězeňské společenství a vztahy mezi jednotlivými vězeňkyněmi... a jak je pro některé z nich skoro až jednodušší být ve vězení než na svobodě, protože bezúhonný život mimo mříže úplně nezvládají a nevidí jiná východiska... Leckdo by mohl autorce vytknout, že nahodile přeskakuje od tématu k tématu a kniha tak je nekonzistentní. Pravda, od čtenáře se vyžaduje určitá trpělivost, pozornost a ochota s textem víc pracovat, aby se člověku před očima vše spojilo do jednoho celku - což ne každému asi bude vyhovovat. Chvilku mi trvalo, než jsem si na autorčin způsob tvoření příběhu zvykla, ale stálo to za to. Výsledkem pro mne byl tak trochu melancholický příběh vnitřního zoufalství odehrávající se v prostředí, které v literatuře nemám tolik načtené a které mi očividně má pořád co nabídnout.