Tato kniha mě bavila. Přelouskal jsem ji jedním dechem a užíval si ji. Kniha o obyčejných věcech, které mají své příběhy. Má to svoje kouzlo. Někoho by mohla rušit trochu duchařiny, ale neruší to. Vše se poskládá jako puzzle a v člověku zůstane právě ten hřejivý pocit. Jinak se mi opět potvrzuje to, že vybírat si knihy buď intuitivně nebo dle oblíbeného autora, je dobrá volba. Určitě nikdy nečtu anotace. Po přečtení jsem si ji přečetl a říkám si, že to chápu, někoho to může nalákat, ale ... zbytečně to prozrazuje kupu věcí, na které si rád přijdu sám... Má to někdo taky tak? :)

Po počátečním nadšení nad dobrou zápletkou a detaily, jako že je sv. Antonín z Padovy patron ztracených věcí, přišly už spíš rozpaky. To šmarjá nejde napsat román bez těch sladkobolných plků a la červená knihovna? Nehledě na (ne)autenticitu postavy Sunshine údajně s Downovým syndromem?! A jak tam každý každého buď potká "v pravý čas", nebo těsně po něm, či ho aspoň přejede vlakem, to bylo na mě taky trochu moc. Bavila mě první třetina a některé příběhy ztracených věcí, dala bych 2 a půl hvězdy hlavně za nápad.