K téhle knížce mě přivedl název a moje letní cesta po Portugalsku, jinak bych se k ní asi nedostala. Zajímavé, hodně neobvyklé, působivé, s mnoha prvky absurdity… Kupodivu pro mě nejsilnější úvodní povídka, kde se mi zdála ta kombinace bolesti, ztráty, humoru a absurdity nejsilnější. Tomás, chodící ze vzdoru a bolesti pozpátku, neuvěřitelná trudná road movie řidiče začátečníka v roce 1904 (odtud i ukázka). A nevídaný krucifix a smutné okolnosti jeho vzniku… Knížka hodná přemýšlení, a nakonec není podstatné, že právě tento kousek portugalských „velehor“ jsem ve skutečnosti neviděla. Čtyři plus. *Tomásův výraz potemní. „Ale podívej na spodek volantu“, ukáže prstem. „Kdyby byla malá bílá tečka na spodku, pohybovala by se opačně. Nahoře sice otáčíš volantem třeba doprava, jak říkáš, ale dole s ním otáčíš doleva. A co po stranách volantu? Jak s ním otáčíš doprava a doleva, jednou stranou otáčíš zároveň nahoru a druhou dolů. Tvoje tvrzení, že otáčíš volantem jedním směrem, mi zní, jako jeden z paradoxů předkládaných řeckým filosofem Zénónem z Eleje.“*

Yann Martel pro mě není jako spisovatel neznámý. Před lety jsem četla jeho překrásnou knihu Pí a jeho život, která byla tuším i zfilmovaná. Proto jsem tenhle román brala do rukou s radostným očekáváním. Příběh je rozdělený na tři části – z roku 1904, 1939 a závěrečný příběh odvíjející se po roce 1981. Všechny spojují portugalské velehory a především lidoop, přesněji řečeno šimpanz. V prvním příběhu ukřižovaný na kříži v přítmí kostela, ve druhém se šimpanz objevuje v těle mrtvého venkovana a v tom posledním exceluje jako Odo - přítel politika na odpočinku. Martel, jak je jeho zvykem, mistrně proplétá reálie s magií, s tím, co nás přesahuje a přitom niterně prostupuje. Stejně jako v knize Pí a jeho život je zvíře tajemným, plnohodnotným a vědomým hrdinou příběhu, neméně důležitým než sám člověk. V mnoha ohledech dokonce hodnotnějším. Oproti jiným čtenářům se nedomnívám, že jde o symboliku. „Někdy mám pocit, že Odo přímo dýchá čas, nadechne se a vydechne. Sedím vedle něj a sleduju, jak splétá přikrývku z minut a hodin. A jak spolu sedíme na balvanu a pozorujeme západ slunce, udělá rukou gesto, jen jakýsi pohyb ve vzduchu, a přísahal bych, že opracovává hranu či vyhlazuje povrch sochy, jejíž obrysy nevidím. To mě ale netrápí. Mně stačí, že můžu být ve společnosti tkalce času a stvořitele prostoru.“ Knížku velmi doporučuji, je to výjimečný čtenářský zážitek. Je to typ knihy, po jejímž přečtení po nějaký čas ani netoužíte vzít do rukou jakoukoliv další.