Minimálně do poloviny knihy jsem byla příšerně znuděná a několikrát mě napadlo, jestli už Steel netrpí stařeckou demencí…. 150 stran čtete o kojení, úrazech, urgentním příjmu a přemýšlíte, kdy už se to konečně rozjede, protože pointa je v nedohlednu. Navíc nevím, jestli mi někdy nějaká postava lezla na nervy tak jako Zoe. V druhé polovině knihy( bohužel vlastně až skoro ke konci) příběh dostává smysl a tím zachraňuje hodnocení, protože hodně dlouho jsem chtěla hodnotit jako odpad.

Po mnoha letech jsem vzala díky anotaci do ruky knihu D. Steel a musím uznat, že mě velice překvapila, byl to jiný žánr, než si u autorky pamatuju. Kniha odkryla velmi závažnou a ne moc běžnou duševní poruchu. V první půlce knihy by člověk neřekl, že by matka mohla být své holčičce tak nebezpečná. Je však fakt, že už kolem dvou let holčičky bylo matčino chování zvláštní a vlastně nebezpečné, viz odmontování branky na schodech, ale hlavně nebezpečné chemikálie na volně přístupných místech pro tak malé dítě. S touto duševní poruchou jsem se setkala poprvé, i když zpětně mi po přečtení přijde, že je opravdu taková choroba klidně možná a u této ženy dokonce i opodstatněná vzhledem k její tragické ztrátě v dětství. Bohužel hodně selhali rodiče, především matka, která se tehdy malé dcerce absolutně nepomohla vyrovnat se se ztrátou své malé sestřičky. Kniha to byla velice smutná, ale zároveň perfektně napsána.