The Blue Hour

Moje první letošní přečtená knížka, ze které jsem při čtení úplně cítila tu vůni moře, lehounký vánek nebo pomalu přicházející bouři. Melancholicky laděný příběh, který mě vtáhl do děje hned od začátku. Příběh vypráví více postav, odehrává se ve více časových rovinách, je prokládaný několika e-maily a deníkovými zápisky umělkyně Vanessy. Většina děje se odehrává na přílivovém ostrově Elis, který si Vanessa koupí, aby se mohla věnovat umění a částečně se připravila na rozvod s nevěrným manželem Julianem. Jenže manžel jednoho dne po návštěvě ostrova Elis zmizí. Po letech, když je Vanessa po smrti, jeden návštěvník výstavy upozorní galerii na její exponát, který údajně obsahuje lidskou kost .... Líbilo se mi skládat si příběh jako mozaiku z deníkových zápisků Vanessy, vyprávění stárnoucí doktorky Grace, která byla blízkou přítelkyní umělkyně i dějové linky Beckera, mladého kurátora muzea. Tohle je moje první přečtená kniha od autorky, určitě si ale přečtu i ostatní její knihy, které v minulosti vydala. 4,5*

Paula Hawkins se opět vrací v plné síle! Temná, psychologicky propracovaná a mistrně nevyzpytatelná. Tentokrát nás zavádí na přílivový ostrov Eris, který působí idylicky jen do chvíle, než se začnou z hlubin minulosti vynořovat tajemství. Umělkyně Vanessa Chapmanová zde kdysi našla inspiraci i útočiště, ale také ztratila svého manžela. Zmizel beze stopy a nikdo nikdy nezjistil, co se s ním stalo. O dvacet let později je všechno znovu na očích – doslova. Během výstavy jejích děl se ukáže, že jeden z exponátů skrývá lidskou kost. Od té chvíle se rozjíždí vyšetřování, které spíš než klasický thriller připomíná pomalé odkrývání vrstev duše – jak ostrova, tak jeho obyvatel. Hawkins opět dokazuje, že dokáže z banální zápletky vytěžit tíživou atmosféru, plnou drobných náznaků, nejasných motivů a tichého šílenství. Četlo se mi to parádně. Autorka má dar psát tak, že čtenář klouže po větách a ani si nevšimne, jak hluboko už je v příběhu. Zároveň ale chápu, že tohle není čtení pro každého. Paula Hawkins buď sedne, nebo vůbec. Její styl je pomalý, místy záměrně matoucí, a hlavně – ty její konce! Jsou vždycky tak trochu z jiného světa, překvapivé, hořkosladké a dost často otevřené. A právě proto ji mám ráda. Modrá hodina pro mě nebyla klasická detektivka, ale spíš temné, poetické rozjímání o vině, paměti a tom, co všechno dokáže člověk schovat, nejen před ostatními, ale i sám před sebou.