Tetam

Solidní debutová sbírka, z níž jednoznačně nejlepší je první oddíl (promoklé dřevo noci), který obsahuje jistý typ urbánní poezie bryskního vidění i výrazu, úsporného a trefného a ve své prostotě v posledku jaksi soucitného. A nejde tu zdaleka jen o civilistní střepiny z reality hlídačovy, sběračovy a recepčního, ale i postřehy nedefinovaných (třebaže ve své obecnosti velmi osobních) skutečností: *** zprávu zachytili na pomezní frekvenci pár slov pauza dovětek těch několik vteřin narušovala jen skladba předchozí stanice nakonec nezbylo než otočit zpátky a ještě chvíli poslouchat hudbu Zaujme i třetí, poslední oddíl nazvaný cesty. V něm je sice konkrétní ukotvenost prvního oddílu značně oslabená, ale vícekrát se v něm plodně pracuje s matérií jazyka a některé texty vnímám jako pozoruhodné pokusy o jakousi básnickou fenomenologii, soustředění na jediné gesto, útržek pocitu či vjemu, vteřinu uzávorkovanou (samozřejmě zdánlivě) od veškerých kontextů, jiných a ostatních prostorů a časů: *** „když polí však dostihl tichých…“ dech se zrychluje běží – kličkuje totemy se staví do cesty v pádu prokousne jazyk křičí hrbí se na čtyřech kňučí obklíčen vrčením cítí zakousnutí v týlu Za nejslabší pokládám prostřední oddíl (mapy příštích stěhování), který by podle mě ve sbírce vůbec nemusel být. Ne že by ty básně byly vysloveně špatné, to jistě ne, ale jsou rozmělněnější, jako celek málo výrazné, ohavnou žurnalistickou metaforou řečeno: chybí jim tah na branku. K formální stránce knihy bych poznamenal asi tolik, že snímek na obálce je zdařilý a vzácně koresponduje s obsahem (to je v případě naší poezie bohužel velká neobvyklost), ale mrzí mě, že – jak je v nakladatelství JT’s neblahým zvykem – chybí obsah, což ztěžuje orientaci ve sbírce i možnost vracet se k jednotlivým textům.