Všude chleba o dvou kůrkách. Staré přísloví, jak už to tak přísloví umí, vypovídá o tom, že lidské radosti, starosti i strasti jsou ve všech zeměpisných šířkách vlastně stejné. I když se někdy zdá, že člověk chroustá samé staré patky, i tak probleskne slunce, teplo, vtip. A taková je i úsporná a sebeironická poezie Češky přesazené do Kanady. Její pohled je pronikavý, úsměv skeptický, chechtot trochu ďábelský, pointou je paradox. Typicky ženská logika, chtělo by se říct. Těší se, ale nepřijde.