Teorie snění

Těšila jsem se, až se k Effy a Prestonovi vrátím, jelikož se mi první díl moc líbil. Ale upřímně? U Teorie snění mám v sobě takový ten zvláštní rozpor. Na jednu stranu Ava Reid umí psát tak, že cítíte tu mlhu, chlad a úzkost z každé stránky, ale na stranu druhou jsem se tentokrát přistihla, že se do čtení musím trochu nutit. Bylo mi Effy líto – ta její snaha prosadit se jako první žena na fakultě, kde ji nikdo nechce, je popsaná tak uvěřitelně, až mě z toho bolelo u srdce. A Preston? Zaujalo mě, jak se začal ztrácet ve vlastních snech a v podmořském paláci, ale místy už to na mě bylo moc překombinované. Chvílemi jsem měla pocit, že v těch metaforách a snech ztrácím nit. Tady se hodně filozofuje, rozebírají se traumata a pocity, což je fajn, ale občas to prostě stálo na místě. Ta jiskra mezi nimi, na kterou jsem se tak těšila, mi přišla trochu upozaděná vší tou depresí a válkou, co se kolem nich děla. Je to špatná kniha? Rozhodně ne. Pokud miluješ temnou, snovou atmosféru a nevadí ti, že se v příběhu spíš zabýváš pocity než akcí, tak si to užiješ. Je to chytré, smutné a vizuálně líbivé. Jen já jsem tentokrát po dočtení zůstala s takovým tím pocitem, že to bylo fajn, ale ta pravá srdcovka to pro mě tentokrát nebyla. Možná jsem prostě čekala něco trochu jiného.

Pokračování příběhu ze snového světa dark academia fantasy. Hlavní postavy – Effy a Preston pokračují po bádání o národní pohádce Angharad. Effy jako první žena přestoupí na literární fakultu, Preston vypomáhá jako asistent profesora. Zatímco Effy bojuje s předsudky a vehementně se pustí do pátrání, Prestona zahalí snové vize, které mu narušují i bdělý stav. A nevypadá to, že by jim přestaly přistávat klacky pod nohy v jejich snahách. První část mě zaujala světem, vyprávěním i postavami, ke kterým si čtenář lehce našel cestu. V tomto pokračování ovšem musím konstatovat, že mě autorka ztrácela. Příběh mě již neuchvátil, nezachytil a přála jsem si, ať již knihu dočtu, k čemuž jsem se musela nutit. Určitě oceňuji vystavění příběhu kolem Angharad, autorka určitě přemýšlela nad „díly v díle“, dala si práci s úvodními pasážemi u každé kapitoly, ovšem obávám se, že to bylo na úkor stavby příběhu. A je ostatně možné, že jako takový již pro pokračování neobsahoval materiál či potenciál. Naštěstí, jak to vypadá, autorka neaspiruje v příběhu pokračovat.