Teorie práva

Docházím valem k názoru, že Weyr byl dost dobře možná nejchytřejším českým právníkem dvacátého století, vedle toho, že byl bezesporu nejvlivnějším. Nejde o to, že se mu podařilo vybudovat vlastní filosofickou školu, která české právní myšlení ovlivnila do dneška (mj. na našem území, byl-li v německém prostředí větší vliv Kelsenův), vedle čehož navíc odstranil některé nedostatky právě Kelsenovy teorie (nebo alespoň připustil, že se jedná toliko o teorii, kterou je třeba vnímat abstraktně a kruhová definice tak není nijakým problémem). Jedná se o relativně obtížně čitelný, ale velice odměňující text. Text, který dává dobrý smysl i tehdy, když z pohledu dnešního čtenáře odbočuje k problémům státovědy (což jinde kritizuji), pro což ale má dobrý důvod. Ve Weyrově teorii, která neoperuje s koncepcí grundnormy, ale s koncepcí normativního normotvůrce, spadá stát v jedno s právem – státem je zákonodárce a zákonodárce je definován normami, které vydává. Tento kruh (zákonodárce poznáme podle normy a normu podle zákonodárce) je logicky hermetický a vytváří jednotu. Kde jinde tak pojednávat o státu, než v učebnici teorie práva? Problém je, že dnešní autoři, kteří postupují úplně stejně, postrádají tuto filosofickou bázi a tak si vlastně jenom pletou disciplíny. Weyrovo myšlení bylo bystré a přesné. Přeci s velkými částmi jeho teorie nelze souhlasit. Jakkoliv je ve značné míře pochopitelné například jeho odvržení právního dualismu, méně přijatelné je už na první pohled zavržení dispozitivních právních norem. To vychází věru jen ze značně zdogmatizovné pozice. Je to ale jeho vina? Weyr byl prvním teoretikem, který s Kelsenem vybudoval solidní systém teorie práva. Právní školy před ním byly buď přirozenoprávní (a definované takřka vždy jednou výjimečnou osobností), nebo ryze metodologické (kdežto Weyra opačně metodologie prakticky nezajímala, byla mu předmětem zkoumání jiné disciplíny), nebylo tedy kdo by mu poskytl solidní kritiku, neměl oponenta, který by mu byl rovný. Dovedu si představit, že v dnešním prostředí by se Weyrova teorie rozvíjela jinými směry a byla by podstatně silnější. Takže ano - jde vcelku klidně s Weyrem nesouhlasit, ba dokonce je to nutné. Vycházet dnes z normativismu je v podstatě neobhajitelné. To nic nemění, že Weyr ovlivnil naše myšlení o právu tak, jako pandektisté ovlivnili naše mluvení o právu a jeho abstrakci. Weyrova teorie byla produktivní a pomohla nám. Je rozumná a je dobré ji zkoumat. Lze jenom z ní vyžít? Ne. Ale třeba takový Melzer by si měl uvědomit, že ta jeho úžasná hodnotová kurisprudence s non-pozitivistickými základy by nikdy ani nepřičichla k existenci, nebýt solidní teoretické práce Kelsena a Weyra. Tak jako si třeba Bydlinski velice dobře uvědomuje hodnotu pandektní školy, měl by si Melzer uvědomit hodnotu normativismu.