Ten šnek má flek

První čtení pro prvňáčky. Velká písmena, krásné ilustrace na každé straně a k tomu hezký příběh.  Kniha vypráví o šnekovi Danovi, který má flek. Potká další šneky, ale ti se mu za fialový flek posmívají. Šnek Dan je sám a je mu smutno. Nechápe, proč jsou ostatní šneci zlý.  Až když se potkají za situace, kdy ti ostatní šneci mají nějaký svůj problém a Dan jim pomůže, zjistí, že vlastně není tak špatný. Postupně se tak seznámí se třemi bratry šneky Smykem, Šikem a Zvykem. Děti se naučí, že nemají dát na první dojem, každý jsme jiný, ale to neznamená, že špatný. Dozví se, proč má šnek Dan flek, jak si navzájem pomáhat a kamarádit a i nějaké informace o šnekách. Příběh je přiměřeně dlouhý, přečetli jsme si ho na jeden zátah před spaním. Zatím je dcera předškolák, ale už se těší až si za rok přečte knihu sama. Krásný příběh pro děti na zamilování se do knih. Doporučuji.

Když píšu o knize Šnek má flek, je mi smutno, a to tak že převelice. Je to jedna z nejnovějších knih, které jsme do naší knihovny koupili, a mě velmi překvapila – vůbec jsem netušila, že je psaná verzálami, navíc jsem žila v domnění, že to bude knížka typu „obrázek + jedna věta na stránce“. Jenže on je to příběh jako hrom, navíc v jeho první části jsem velmi ocenila novodobou variantu jednoslabičné pohádky, paráda! Minulé pondělí jsem tuhle knížečku doslova vnutila jednomu šikovnému druháčkovi (a tím jsem ji fakticky zachránila, viz dále); jeho mamka mu to vymlouvala s tím, že už si vybral docela dost knížek. Klučina se nedal a knížku s krásnou obálkou si odnesl s tím, že mi při další návštěvě knihovny poví, jak se mu líbila. A teď přichází ten důvod, proč je mi smutno. V pondělí uplynul přesně týden od jeho návštěvy a naše malá obecní knihovna už není. Povodeň, kterou nezastavila ani drahá a důkladná protipovodňová opatření nejprve „pomocí“ kamenů vyrazila všechna okna. Vodní masa poté vypáčila i dveře a domečkem, který knihovnu tvoří, se prohnala s takovou silou, že v budově nezůstala na svém místě a v použitelném stavu jediná police, jediná kniha . . . Před sedmi lety jsme s kolegyní knihovnu převzaly v neutěšeném stavu: zastaralá, knižní fond neobnovovaný, chyběly především nové dětské knihy, ale taky „klasika“ typu Bylo nás pět nebo Pipi Dlouhá punčocha; nábytek každý pes jiná ves a děti ze školy, na jejímž pozemku knihovna leží, tam téměř nechodily a o knihovně často ani nevěděly. Ještě před týdnem jsme byly pyšné na práci, kterou jsme za sedm let v knihovně udělaly: zcela nové police a koberec, pravidelné nákupy zajímavých knih, každoměsíční čtenářské aktivity a také dětský čtenářský kroužek. Před knihovnou levandulový záhon, jinan a magnolie, na plotě rozrostlý břečťan a na trávníku lavička s polštářem a knihami zvoucí za pěkného počasí k posezení. Ale největším úspěchem jsou naši čtenáři: nejen že jich výrazně přibylo, ale děti školou povinné nyní tvoří tři čtvrtiny pravidelných návštěvníků! Stačil jediný zářijový víkend, který vlastně začal už v pátek 13., a všechno je pryč.