Temná zákoutí

Závěrečný díl triptychu nezklamal. Indridason dokáže do svých knih implantovat vedle detektivního leitmotivu také otisk rázovitého charakteru obyvatel Islandu (většinou tvrdě pracujících lidí) a jeho vyprávěním se jako červená nit táhne přízrak pověstné severské melancholie. Vyplatí se číst!

Napínavé, lehce tajuplné díky těm "skrytým lidem" a vůbec za mě hodně slušná detektivka.

Autora znám jako prvního z islandské krimi, vlastně z moderní severské vůbec. Tenkrát se mi velice líbil, bylo to něco zcela jiného a většinou mě jeho Erlendur bavil. V poslední době mne ale jeho detektivky už zdaleka tak nebaví, přesto jsem sáhla po téhle jeho novější krimi sérii. Vadí mi donekonečna opakování téhož kolem velmi jednoduchého příběhu (pominu-li elfy a skryté lidi), z pohledu různých protagonistů, zdvojnásobeno dvěma časovými rovinami. Stručně by to dalo spíš povídku. Nadšení se nekoná. Navíc mne velice zmátly zdejší záznamy knih této série (špatné pořadí i chybné originální názvy), která vypadá ve skutečnosti jinak, minimálně jsem se dopídila podle internetových zdrojů, že skutečně 1. knihou série je právě tato, Temná zákoutí, Skuggasund, 2013. Nikoli tedy v pořadí třetí.

Závěrečný díl triptychu nezklamal. Indridason dokáže do svých knih implantovat vedle detektivního leitmotivu také otisk rázovitého charakteru obyvatel Islandu (většinou tvrdě pracujících lidí) a jeho vyprávěním se jako červená nit táhne přízrak pověstné severské melancholie. Vyplatí se číst!

Tak tahle kniha mě bavila a moc. Četla se výborně, postav tak akorát, takže stále jsem měla přehled. Líbilo se mi střídání minulosti a současnosti. Mám ráda knihy, kde se prolínají časové úseky. Hlavní hrdinové-vyšetřovatel Thorson a Konrád mi byli velmi sympatičtí, ač každý z jiného časového úseku. Přišlo mi velmi zajímavé vyprávění z Konrádovo dětství a jeho rodinné peripetie. Škoda, že jsme se nedozvěděli, co se stalo s jeho otcem. Byla zde zakomponovaná dobře i historie Islandu, probíhající válka a postoj lidí k americkým vojákům. Doba nebyla lehká, politika je zde nenásilně včleněna. Vraha jsem vytušila až na konci dle náznaků. Dívek mi bylo líto, na konci jsem pochopila, proč se zachovaly, jak se zachovaly. Asi v té době neměly jinou možnost. Trošku mi v knize přišlo rušivé tykání, jsme přece jen zvyklí cizím lidem vykat. Líbilo se mi i prostředí Islandu, prvně jsem četla islandskou detektivku a určitě nebude poslední. Dávám plný počet hvězdiček a tuto knihu doporučuji.

Autora znám jako prvního z islandské krimi, vlastně z moderní severské vůbec. Tenkrát se mi velice líbil, bylo to něco zcela jiného a většinou mě jeho Erlendur bavil. V poslední době mne ale jeho detektivky už zdaleka tak nebaví, přesto jsem sáhla po téhle jeho novější krimi sérii. Vadí mi donekonečna opakování téhož kolem velmi jednoduchého příběhu (pominu-li elfy a skryté lidi), z pohledu různých protagonistů, zdvojnásobeno dvěma časovými rovinami. Stručně by to dalo spíš povídku. Nadšení se nekoná. Navíc mne velice zmátly zdejší záznamy knih této série (špatné pořadí i chybné originální názvy), která vypadá ve skutečnosti jinak, minimálně jsem se dopídila podle internetových zdrojů, že skutečně 1. knihou série je právě tato, Temná zákoutí, Skuggasund, 2013. Nikoli tedy v pořadí třetí.