Temná komora Damoklova

Teprve když jsem si přinesla knížku z knihovny, uvědomila jsem si, že jsem od autora již jednu knihu četla – Už nikdy spánek. A ano, autor opravdu nemá problém zlehčovat události, které si obecně nikdo zlehčovat nedovolí, v mojí první knize od autora to byl např. smutný osud dobyvatele jižního pólu Roberta Falcona Scotta; kdo by troufl dělat si - tak trochu - legraci z jeho prohry v boji o prvenství v dobytí jižního pólu a tragického konce celé výpravy? Autor s tím ale problém nemá… Tady je zase na hlavu postavený protiněmecký nizozemský odboj za druhé světové války; spíš než absurdita, mi to ale přišlo jak šílený sen, kterému chybí logika a souvislosti. Hlavní hrdina se pouští do odbojové činnosti bez větší rozumové úvahy a vraždí bez jakýchkoliv emocí, po osvobození je ale vše jinak – a ani my si nejsme jistí, jakže to tedy vlastně bylo. Morálka, dobro a zlo, vše je relativizováno… Při čtení by měl mít čtenář na paměti, že kniha poprvé vyšla v roce 1958… * „Kdo je hrdina? Někdo, kdo se beztrestně dopustil neopatrnosti. Neopatrné lidi tu nechceme. Já nepotřebuji lidi, co – když je Němci seberou a vyslýchají – drží jazyk za zuby, ale lidi, co řeknou všechno, co vědí. Jen se musí člověk postarat o to, aby nic nevěděli. Když totiž někdo něco ví, stačí mu přidržet u kulek hořící cigaretu a v devíti z deseti případů se prořekne, a ten jeden případ, co neřekne nic, co z toho kdo má? Ten má na zbytek života spálený kulky.“ * „Našim vnukům nepůjde do hlavy, že se na nářky nad tím vším vůbec plýtvalo novinovým papírem. Pronásledování Židů? O co, že během takových dvaceti let nechají Angličani, Američani a Rusové Araby, aby Židy vyhladili, když se jim to bude hodit do krámu.“

Hermansův nenápadný surrealismus a hrátky s identitou člověka jsou skvělé; román se valí vpřed s obdivuhodnou dravostí podpořenou vynikajícími dialogy, zcela vyšinutými zápletkami a mně nesmírně sympatickým Osewoudtem, který je hrdinou se vším všudy - anebo parádním kolaborantem. Vyberte si!