Tajný čtenářský

„Když se žena vdala, stala se mužovým majetkem, ale přitom ji vychovávali v tom, že po manželství musí toužit. Musí vstoupit do ložnice zcela nevinná, ale dychtivá, zavazujíc se, že po celý další život nikdy neřekne ne. Musí si udržet krásu, třebaže bude kritizována za výdaje a haněna za svou marnivost. Její povinnost zahrnovaly porod dětí, ale její čas s nimi byl omezován z obavy, aby z potomka nevychovala změkčilce.“   Po bizárech co čtu v poslední době to bylo pohlazení po duši. Květnatý, místy poetický jazyk, bez nutnosti šokovat. Já miluju Příběh služebnice, ale stejně tak mě i děsí, protože se svět vrací do jeskyně(zákaz potratů v Polsku, muži v Íránu nebo Afghánistánu apod. Ehm, říkal někdo patriarchát?). Takže číst tuhle knihu bylo velmi znepokojivé a bolavé.   Ženy v této knize jsou většinou svazovány, utlačovány, jejich životy do posledního detailu ovládají muži. Např. Lavinii otec zakázal číst knihy, o kterých se domníval, že ji emocionálně vyčerpávají. Číst o Janě Eyrové? Brak, co plní ženám hlavu nesmysly! Jenže právě ony knihy jsou pro ženy v tomto románu únikem z jejich bezútěšné existence.   A tak vznikl Tajný čtenářský klub. Založený na spojenectví a empatii. Všechny ženy totiž spojuje to samé – stejné zkušenosti s muži a patriarchální společností. V každé z žen doutnaly uhlíky odporu celý život, ale teprve Tajný čtenářský spolek způsobil, že se doutnání změnilo v malé plamínky, až postupně zažehly oheň, který by mohl odstranit nespravedlnost světa.   Bolelo mě číst fiktivní příběh, který se ale děl (a děje). A nejen ženám ve viktoriánské Angii. Miluješ temnou poezii? Zavřeme tě do blázince. Miluješ románového pana Darcyho? Spálit knihy! Odporuješ? Však my už to z tebe vymlátíme!   Tyhle ženy nebyly rozmazlené, ani sebestředné, byť žily ve zlatých klecích. Jejich minulost zmařily těžkosti a jejich budoucnost? Bezútěšná a deprimující. Hlavně být dobrými ženami. Hodnými dcerami. Poslušnými manželkami. A ačkoliv je většina knihy poměrně depresivní, tak postupné problikávání naděje a ženy, které dokázaly díky společné síle úžasné věci, byly důvodem číst dál.   „Na světě není nic skvostnějšího než si ve chvíli ticha dočíst uspokojivý závěr dobré knihy.“   Jestli si tohle máte přečíst? No, je to kniha o… knihách. Dokonalý historický román o ženské soudržnosti a moci knih, které inspirují a spojuji. Mocná síla přátelství, boj žen za jejich práva a snaha zastavit jejich útlak. Vážně musím pokračovat? Za mě 5/5 a rozhodně jedna z top knih za poslední dobu! Děkuji nakladatelství Argo za poskytnutí knihy.

Tohle byla jedna z těch knih, které se nesnaží ohromit dramatickými zvraty, ale svou sílu nacházejí v lidskosti a emocích. Je pravda, že některé situace na mě působily lehce idealisticky, přesto mi to při čtení nijak nevadilo. Naopak jsem se velmi snadno nechala unést atmosférou příběhu, která je citlivá, laskavá a místy až překvapivě poetická. Nejvíc mě oslovilo, jak přirozeně autorka propojuje téma přátelství, partnerské i mateřské lásky a odvahy postavit se za to, co je správné. Nejde jen o příběh jednotlivých žen, ale také o připomínku toho, že svoboda a práva, která dnes často považujeme za samozřejmost, jsou výsledkem dlouhého boje předchozích generací. Kniha nenásilně ukazuje, že feminismus není prázdný pojem ani uzavřená kapitola historie, ale téma, které má své místo i dnes. Po dočtení ve mně zůstal především pocit vděčnosti. Za ženy, které měly odvahu měnit svět, i za příběhy, které na jejich odkaz nezapomínají. Je to čtení, které pohladí, dojme a zároveň přiměje na chvíli se zastavit. Právě takové knihy si pamatuji ještě dlouho poté, co otočím poslední stránku.