Tajnosti z ordinací a laboratoří

Předpokládala jsem, že právě tento soubor "neholmesovských" povídek ze celé tématické plejády bude nejlepší, když je to z oboru (nelékařské povídky byly asi jen dvě a velice mizerné), ale zmýlila jsem se: nejnudnější a nejméně zajímavé oproti dvěma předchozím dílům povídek vydaných v nakladatelství LEDA. V tomto souboru se mi nelíbilo nic, krom pár doktorských šplechtů a (zlehčeného) náhledu na složitosti zahájení soukromé praxe (v Británii a časech sira Doyla). "'Tak si vezměte třeba takovou běžnou chorobu, jako je PP, která ročně zabije tisíce lidí.' 'Co je to PP?' 'Pitomý praktik v ordinaci,' zašklebil se poťouchle chirurg." "'V medicíně si člověk ani nemusí vymýšlet, protože skutečnost bývá daleko barvitější než jakákoli historka, kterou byste si vycucali z prstu. Někdy se mi ale zdá, že by bylo dobré udělat přednášku na téma, jak se zobrazuje lékařství v populární literatuře.' 'Jak to myslíte?' 'Inu, mělo by se promluvit o tom, nač v románech lidé umírají a jaké nemoci se za tímto účelem používají nejčastěji. Některé se totiž omílají pořád dokola, kdežto o jiných, jež se v životě objevují zcela běžně, nikde nepadne ani slovo. V literatuře se dost často vyskytuje tyfus, ovšem třeba spála je tam záležitost prakticky neznámá. Běžně se čtenář setkává se srdečními chorobami, jenomže jak víme, srdeční choroba zpravidla vzniká v důsledku nějakého předchozího onemocnění, o kterém se však vypravěč nikdy nezmíní. Pak se zhusta hovoří o záhadném neduhu, jenž se mlhavě označí jako mozková horečka a postihuje hrdinku po prodělání krize - v učebnici ovšem takový pojem nenajdeme. Když se v románu někdo příliš rozruší, padne k zemi v záchvatu. Na základě rozsáhlých zkušeností bych podotkl, že neznám nikoho, koho by to potkalo ve skutečném životě. A méně vážné choroby prostě neexistují: v románu jakživ nikdo nechytne pásový opar, hnisavou angínu ani příušnice. A přitom všechny tyto nemoci postihují horní část těla! Pod pas si romanopisci netroufnou už vůbec.'" Ledě zazlívám, že i když v předmluvě je jasně řečeno, že historické povídky a statě si sám autor považoval ve své tvorbě nejvíce, nic z toho nevydali. Namísto toho - vedle třech knih povídek jiných žánrů - přistoupili k opětovnému vydání Psa baskervillského, pod jiným nezvyklým názvem (docela by mne zajímalo, jaký s tímhle počinem budou mít úspěch...).

Sir Doyle byl prostě Pan spisovatel. Atmosféra i díky překladu pohlcující. Až na pár vyjímek skvělé povídky. Například Mistr z Croxley byl velice překvapivý "crossover".