Tajemství v láhvi

Upoutala mě už obálka. Nádherná ilustrace, chytlavý titul, synovi ji prostě nadělil Ježíšek, jinak nebylo možné. Měla jsem v plánu ji číst dětem nahlas večer před spaním, ale po prvních stránkách, kdy jsem si ji jen tak zběžně chtěla přečíst předem pro sebe, jsem zjistila, že nevím, jestli to zvládnu. Bude se mi hodně chvět hlas a slzy potečou víceméně pořád. Není to ovšem chybou knížky! Děti se o holokaustu musí dozvědět, taky o skutečném, tichém hrdinství. Mám pocit, že v téhle drsné knížce s krásnými ilustracemi jsou věci pojmenovávány pravými jmény, i to je důležité. Přehled událostí na konci knihy je vítaným bonusem. Ano, nezapomeňme.

Jsou dobří lidé, jsou stateční lidé a poté jsou andělé. Irena Sendlerová byla anděl. Opravdický anděl. Během války zachránila z varšavského ghetta 2 500 dětí. Nehleděla na hrozící nebezpečí, pokračovala dokonce i po svém útěku z nacistického vězení. Proč? Protože, jak sama řekla, "pokud se usmívá jedno dítě, směje se celý svět. Říkám si, že kdo zachrání jedno dítě, zachraňuje celý svět. Takže není o čem přemýšlet." Zjistila jsem, že je spousta dospělých, kteří o Ireně a její činnosti nemají ani ponětí, jak se pak příběhy těchto lidí mají dostat k dětem? Je totiž velmi důležité, aby se na ně nezapomínalo - jsou to velmi inspirativní lidé a nesmí upadnout v zapomnění ani to, čeho jsou lidé schopní v tom negativním slova smyslu, aby se to již neopakovalo (o to smutnější je aktuálnost těchto slov). Jsem proto velmi ráda, že Albatros vydal Tajemství v láhvi, knihu pro děti od 9 let autorky Anny Czerwinske-Rydel doplněné nádhernými ilustracemi Macieje Szymanowicze. Tím, že je kniha cílená na dětského čtenáře, je psána citlivěji, jazyk je přizpůsoben tak, aby všemu porozuměl (text je dokonce opatřen poznámkami pod čarou, které dovysvětlují určité situace), přesto se autorka nevyhýbá příšernostem 2. světové války a tématu smrti. A co si budem - děti, válka, smrt všude okolo - ano, plakala jsem. A ne jednou. Poprvé při pochodu dětí ze sirotčince dr. Korczaka na vlak do Treblinky. Událost, s níž jsem se setkala mnohokrát, stejně mě vždycky rozloží. A pak už jsem se vezla na jedné velké slzavé vlně. Upřímně, neumím si představit, jaká muka prožívali rodiče, kteří posílali své dítě pryč s cizími lidmi, kteří jim nemohli vůbec slíbit nic, a nevědět, jestli se ještě někdy vůbec setkají... U těchto scén mi pukalo srdce. Tajemství v láhvi je silný příběh o silné ženě: "Já jsem jen zkoušela žít jako člověk. To přece není nic zvláštního. Udělal by to každý. Tonoucímu musíme podat ruku. I když neumíme plavat, vždy můzeme nějak pomoct." Ne, paní Ireno, každý by to neudělal. A o to více je lidstvo za lidi jako vy vděčné. Děkujeme Vám.