Tady je všechno ještě možné

Útlá a komorní novela, která zároveň přetéká motivikou a obsahuje mnoho symbolických rovin. Ať už jde o téma hranic, zániku, opuštěnosti, metafory ostrovů, či dichotomii vnitřního a vnějšího světa. Na krátký komentář je v ní toho zkrátka až příliš a víc než ten by si zasloužila dlouhý literárněvědný rozbor. Leč kdo by ho tu četl. Raději si přečtěte tuhle knihu a hledejte si všechny ty významy a metafory sami. Věřím, že si to rozhodně užijete. Navzdory, kolik toho tento poměrně krátký text obsahuje, je totiž zároveň nesmírně čtivý a opravdu povedený.

Na pozorujících postavách (vypravěčích), které nemají potřebu dávat najevo své dojmy a niterné pocity, ale skrze sledování okolí stejně poznáváme jejich vnitřní svět, je něco fascinujícího. Noční hlídačka z této knihy mi připomněla Witolda z Kosmu – zejména v hroužení se nad drobnostmi a v schopnosti kolem zdánlivé banality postavit celý příběh. A obsesivně sleduje smysl svého konání, tedy vlka, který možná ani není, nebo vlastně je, ale uvnitř ní; čímž odkrývám jednu z mnoha symbolických rovin v knize. Celé to na mě působí tak nějak "jinak", ale zároveň velmi přirozeně. Vypravěčka si vede de facto deníkový záznam (čemuž nasvědčují i drobné kresby, dopisování slovníkových hesel) svého skromného života, ve kterém se kouká do monitorů, navštěvuje kantýnu, kope jámu. I tak v ní pulzuje nejistota a neklid. Každodenní zápisy jsou ale zpestřovány různými podivnými příběhy (Stínonožec, který si na sebe stíní nohou, je ostatně i na obálce; k němu přibude i ostrovní cyklus, pátrání po irbisovi či návštěva seismoložky). Vypravěčka se ráda seznamuje s jinými profesemi, prýští z ní zvídavost, přesto zůstává na první pohled emocionálně chladná, čemuž nasvědčuje i strohý styl. Její emoční pochody vysvětlují jiné skutečnosti – plot se třemi dírami, její hala, samotná továrna ("Možná továrna stojí na porézním základě. Možná je to důvod pro její uzavření." s. 155), vlk, ostrovy, země. Ze začátku, kdy čtenář nemá pevný základ, se čtení napěchované symboly trochu drolí, ale po pár pomalých pasážích se dokáže opět naladit a odkrývat jednotlivé významové vrstvy. Liboval jsem si v invenčním formě: přes jmenované obrázky (od samotné autorky) a evidování pojmů do lexikonu, přes dvě trojice černobílých fotografií až k fyzikálním výpočtům (kolik blech by muselo táhnout letadlo? jak rychle padá ze stolu lego panáček?). A vlastně by mi stačilo jen to zajímavé prostředí, jen ty zvláštní postavičky, jen ty podivné minipříběhy. Ale těch vybízecích bodů k zamyšlení je tam tolik, že to nelze odmítnout. S jámou už jsme tak daleko, že při kopání nevidíme přes její okraj. Často si představuji, že vlk spadne do jámy v okamžiku, kdy uvnitř budu kopat. Vlka by pád a stísněný tady dole tak rozzuřily, že by na mě zaútočil. Snažím se představit si, jak bych mohla z jámy utéct, a uvažuji, jestli by vlk dokázal vylézt po žebříku. (s. 139)