Tábor ve stínu Osvětimi

Jako bych těmi místy procházela spolu s autorem. Skvělý průvodce po místech, známých z Schindlerova seznamu. Trochu jsem se bála, že to bude moc popisné, ale ani trochu jsem se při čtení nenudila. Doporučuji každému zájemci o historii.

Tato kniha není suchou učebnicí dějepisu. Břetislav Ditrych ji pojal jako dokumentární reportáž, která v sobě mísí historická fakta, útržky vzpomínek přeživších a autorovo vlastní putování po místech, kde se historie odehrála. Je to kniha o paměti místa, které dnes zarůstá trávou, ale pod povrchem stále křičí. Představ si, že stojíš uprostřed krakovské čtvrti Podgórze. Dnes je to místo s kavárnami a opravenými domy, ale Břetislav Ditrych tě ve své knize Tábor ve stínu Osvětimi bere za ruku a provádí tě neviditelnou vrstvou času zpět do let 1941–1945. Celá kniha funguje jako naléhavá, smutná a neuvěřitelně mrazivá procházka po místech, kde se lidskost rozpadla na prach. Kniha je specifická tím, že nestaví na fiktivním příběhu, ale skládá mozaiku z několika klíčových linií. Samozřejmě s Krakovem a táborem v Płaszówu je úzce spojen i slavný film Schindlerův seznam. Autor dává prostor postavám, které byly buď upozaděny, nebo vykresleny zkratkovitě. Také díky tomu čtenář dokáže opravdu velmi dobře pochopit, kdo to byl doopravdy Amon Göth. Ditrych provádí čtenáře třemi fázemi zkázy krakovských Židů: Historie židovského obyvatelstva a Ghetto v Podgórze: Příběh začíná v těsných uličkách Krakova ještě dlouho předtím, než se z nich stane krakovské ghetto. Seznamuje nás s historií Židů v tomto městě, provádí malebnými uličkami, až se postupně dostaneme k období, kdy se židovská komunita dostává pod dohled nacistů. Vše vyústilo v přestěhování do krakovského ghetta. Musím říct, že za mě tohle velice funguje. Nevím, zda to bylo tím, že jsem sám prošel místa, o kterých autor mluví, nebo je to skvělá práce autora. Čtenář si k těm místům hned udělá vztah a dovede si představit osudy lidí, které se ukrývají za příběhy, jež vypráví. Po vzniku ghetta tě autor uvádí do atmosféry naprosté tísně. Cítíš ten pach strachu, když se za tisíci lidmi zavírají zdi s oblouky, které mají připomínat židovské náhrobky – cynický vzkaz nacistů o tom, co má následovat. V tomto bodě kniha představuje první fascinující postavu, lékárníka Tadeusze Pankiewicze. Skrze jeho oči, skrze okno jeho lékárny U orla, sleduješ každodenní krutost. Je to jediný nežidovský obyvatel ghetta, tichý svědek, který v lékárně buduje oázu normálnosti. Dozvíš se, jak se tam šeptalo o naději, jak se tam pašovaly léky a jak se v noci za zatemněnými okny zachraňovaly životy. Je to pasáž plná obdivu k tiché statečnosti, která čtenáře dojímá svou neokázalostí, aby nakonec upadla do úplného zapomnění, což je velice smutné… Tábor Płaszów: Jenže pak tě autor odvádí o kus dál, na kopec, kde dříve býval židovský hřbitov a teď tu vyrostl tábor Płaszów. Což je děsivé. Kniha zachycuje proměnu z pracovního tábora na koncentrační. Tady se tón knihy radikálně mění. Atmosféra naděje v lékárně je vystřídána čistým, surovým děsem. Ditrych zde mistrně vykresluje postavu Amona Götha. Čtenář často cítí fyzickou nevolnost, když čte o tom, jak se v Płaszówě smrt stala náhodou. Göth není jen historická figurka; je to ztělesnění nepředvídatelného zla. Autor popisuje jeho vilu, jeho psy, jeho ranní rituály se snajperskou puškou na balkoně. Cítíš tu absolutní bezmoc vězňů, kteří nevěděli, jestli se dožijí příští minuty. Ne proto, že by porušili řád, ale prostě proto, že kolem projížděl jejich „pán“ na koni. Mezi těmito dvěma póly – lékárníkem a katem – se v knize pohybuje postava Oskara Schindlera. Ditrych ho ale neukazuje jako svatého hrdinu z plakátu. Ukazuje ho v celé jeho rozporuplnosti – jako bonvivána, milovníka žen a alkoholu, ale také jako pragmatického hráče, který dokázal systém přechytračit. Tato část příběhu přináší čtenáři úlevu, pocit, že v tom soukolí zmaru přece jen existovala cesta ven, i když byla vykoupena obrovským rizikem a penězi. Současnost: Nejsilnější moment celé „cesty“ však přichází v závěru, kdy tě autor vrací do současnosti. Stojíš s ním na té „pusté ploše“, o které mluví anotace. Ditrych popisuje, jak tráva dnes zakrývá základy baráků, jak příroda pomalu pohlcuje stopy po Šedém domě a jak mezi křovím nacházíš zbytky náhrobků. Tento kontrast mezi tehdejším hlukem hrůzy a dnešním tichem zapomenutého kopce vyvolává v čtenáři hlubokou melancholii. Je to pocit nespravedlnosti – že místa takového utrpení mohou vypadat tak obyčejně. Co musím na knize vyzdvihnout: Ditrych je novinář a publicista, což je znát. Kniha se „čte sama“. Není zahlcena suchými statistikami a daty, ale plyne jako vyprávění. Boduje hlavně svou čtivostí a informační hodnotou pro běžného člověka. Jazyk je kultivovaný, respektující téma, ale ne patetický. Kniha není extrémně dlouhá bichle. Dokáže na relativně malém prostoru předat hutnou atmosféru a zásadní informace. Efektivně pracuje s kontrastem krásného historického Krakova, města kultury a králů, a nepředstavitelného utrpení, které se odehrávalo jen pár kilometrů od centra. Tento kontrast vyvolává pocity absurdity a nespravedlnosti. Příběh lékárníka Pankiewicze funguje jako emoční kotva. Vyvolává dojetí a obdiv. V záplavě brutality působí jeho činy (dávání léků zdarma, ukrývání lidí, falšování diagnóz) jako světlo a právě tyto pasáže ve vás zanechají nejhlubší stopu lidskosti. Je to důkaz, že i uprostřed zla se dá zachovat páteř. Jak už jsem zmínil, ke Krakovu patří i Schindlerův seznam. Pro fanoušky je kniha pokladem. Vysvětluje scény, které ve filmu byly jen naznačeny, a uvádí věci na pravou míru (film je fikce, toto je realita). Tahle kniha mi ukázala, kdo byl doopravdy Amon Göth a jak to vypadalo v lékárně. Když knihu dočteš, nemáš pocit, že jsi jen zavřel historickou knihu. Máš pocit, že ses právě vrátil z krakovských ulic, že máš na botách prach z Płaszówa a v srdci tíhu z toho, jak tenký je led naší civilizace. Je to příběh o tom, že i když tábory zmizí a budovy se zbourají, stín, který vrhly, tu s námi zůstává navždy jako memento. Celou recenzi najdete na Instagramu pribehy_stranek