Syndrom loutky

Někdy bych potřebovala na hodnocení dobré knihy aspoň deset hvězd, ale dnes poprvé mě napadá, že bych potřebovala i více palců než ten jeden jediný, kterým mohu ocenit skvělý komentář. Jenže mám smůlu, takže můžu jen poděkovat za úžasnou ódu, kterou rozehrála ve svém komentáři orinka3. Přesně jak píše - nejen úchvatný historický Lvov (a bloudění Idy Kaminské v jeho ulicích), Sachalin s ozvěnami japonské i korejské kultury; Jeruzalém a celý Izrael, viděný úplně jinýma očima, ale taky Praha a její popisy, které doslova berou dech i tomu, kdo v jejích ulicích strávil mnohá léta. Příběh se vrací daleko do minulosti, obsáhne část především středoevropské historie, ale nabídne čtenáři mnohem víc. Kdybyste doposud nikdy neslyšeli o holokaustu, tady na vás dopadne s obrovskou silou, a přesto jen tak mimochodem. Pokud jste se doposud nezajímali o loutkářství, po přečtení téhle knihy začnete tušit, o co jste přišli. A tak bych mohla pokračovat, takže jen doporučím: přečtěte si tuto neuvěřitelnou knihu sami. Jen ještě malé upozornění: v citátu F. Bacona patří do té třetí kategorie, takže pomalu, odkrývat vrstvu za vrstvou, žvýkat a trávit! "Na Karlově mostě už se čile ochodovalo, nabízelo, malovalo, obveselovalo, hrálo divadlo i muzicírovalo. Monumentální hřeben mostu, čítající šestnáct mohutných oblouků obložených tesanými kameny, seděl pevně ukotven v řece a cedil pozvolna plynoucí vodu zimní Vltavy. Široká zasněžená cesta byla podél kamenných zídek obsazena malíři na rozkládacích látkových stoličkách, muzikanty a loutkáři a také celou družinou hrnčířů a dřevořezbářů, kteří bloumali kolem svých stánků a stojanů a pokuřovali."

Kdyby tato kniha byla symfonickou básní, tak věřím, že po doznění posledních tónů by v koncertní síni nastalo hrobové ticho. Posluchači by byli natolik omráčeni tím, co uslyšeli, že by se napřed museli probudit ze svého zážitku. A až pak by teprve nastal burácivý a nekončící potlesk vestoje. Román se nedá jednoduše popsat. Vlastně ani složitě. Já jsem ho dočítala s bušícím srdcem a dojem, který ve mně zanechal, se nedá ničím vyjádřit. Obrazy prostředí, kterými procházejí postavy z románu, se otevírají před očima, jako bychom je viděli promítané na plátně. Ať už je to Lvov, Praha, Sachalin, Jeruzalém. Nic tu není vymyšleného, všechno tu žije. Spalující láska dvou lidí, kteří jako by nebyli z tohoto světa. Oživlé loutky v mistrovských prstech Petra, trpící Líza a její dvojnice Ellis. Obětavá Basja, divoký Romka... i ti další, stejně důležití. Moc ráda bych sdílela svůj prožitek s někým, kdo by cítil jako já, jakou krásu to autorka vyslala do světa. A nejhlubší poklona překladatelce. Nádhera je slabé slovo.