Syn pekel – Vlčí krev

M. Burdovou bez jakýchkoli pochyb políbila Múza. Nejsem si jen úplně jistá kam, a taky přemýšlím, která to vlastně byla. S bohatou fantazií, ale příliš bezstarostná na to, aby se nechala svazovat pravidly nějakého jazyka, vypočítavá, ale nekomplikovaná. Se zvláštní oblibou utahovat si z vylučovacích pochodů, i když nejoblíbenějším terčem jejího výsměchu je logika. Polibek přesně takovéhle Múzy se projevuje v textech. Fantazie M. Burdové se ráda tváří jako bezbřehá, i když už dávno dotápala na hranice a začíná bloumat v kruzích. Kdykoli si neví rady, pomůže si neskutečnem nebo výrazem, který v daném světě není definován. Klišé, ta jsou postupně umocňována až na třetí (žena, současně slabá i silná, putuje s mužem s temnou minulostí nakročeným k nápravě, a nedůvěru, strach nebo dokonce nenávist překoná mocná kouzelnice přitažlivost=láska). Netvor, který má za úkol střežit nedotknutelnost jazyka (plus logiku tvorby jazyků a názvů cizích), si pořád ještě tu a tam zavyje zoufalstvím; v SP už autorka (nebo editorka) konečně scelila slovo naprázdno, aby si vzápětí svou posedlost rozdělováním vynahradila na několika jiných. Logika, ta je současně vzývána a bita jak žito už od chvíle, kdy Veragin prchne z vězení, které je umístěno ve věži nad královskými komnatami. Nejmíň jedna její část určitě zajde ve chvíli, kdy Neran začne rozmýšlet nad hádankou od nymfy. Humor nejspíš odpovídá věkové kategorii; Proháňka Selvin zřejmě kupodivu slavil úspěch, když ho následoval elf Kaďánek. Oproti PJ, které působí jako neohrabaně upřímný pokus mladé dívky stát se součástí fantasy žánru, jsou KM promyšlenější a vypočítavější, po dějové stránce mají víc co nabídnout. Po sedmi předchozích knihách působí SP (zejména postava Nerana) jako uměle rychlený plod autorského zoufalství, kdy už si je ale autorka natolik jistá sama sebou, že odezvu vlastně ani moc neřeší. Jsem upřímně zvědavá, co si ještě dovolí svým čtenářům předhodit. PS: Rozpačitě na mě zapůsobila také autorčina nabídka zpoplatněného hodnocení textů. Snaha obírat děti a teenagery o kapesné, když nemá pro takové hodnocení předpoklady a její vlastní přístup ke kritice je velmi nezdravý, nesvědčí o přílišné úctě k vlastním čtenářům. A argumentovat tím, že povolanější údajně berou tisíce, je čirá demagogie, v lepším případě neznalost. Existuje řada povolanějších lidí, kteří jsou ochotni text ohodnotit zdarma, pravidelně píšou recenze a co do vlastní tvorby jsou ve většině případů prověření porotou prestižních literárních soutěží. Upřímná a konstruktivní kritika je ovšem něco, o co mnoho pisálků v čele s M. Burdovou patrně nestojí.

Trošku morbidní, ale toho sadistu ve mě to uspokojilo. :D