Svobodní bastardi

Geniální závěr geniální trilogie. Po prvním díle jsem byla naprosto nadšená, po druhém lehce nesvá (a ve stresu z toho, kam se to ubírá), po třetím jsem v sedmém nebi. Sledujeme třetího z oblíbeného tria, Kaňoura. No a jestli ho dobře znáte, víte, že je to ten nejcitlivější a emocemi nejnabitejší ze všech kříženců. V duchu emočního třesku se odehrává poslední dobrodružství putování po Souzených (i mimo ně), ale nemusíte se bát, pokud patříte k fandům extra akce a bizáru, rohodně nedočtete s prázdnou. Autor dokázal všem fantasy nadšencům luxusní jízdu, která je originální, čtivá, magická i brutální a já už se nemůžu dočkat, až si to celé za pár let zopakuji a budu se opět smát jak blázen a přát si domů prase. Žít v sedle!

A jsme na konci. Od prvního dílu uběhlo pár let, takže jsem měla dost problém se do toho dostat, cokoli většího si pamatovat. Ani s druhou knihou to nebylo lepší. Útěchou mi je, že si to časem přečtu znovu, ale tentokrát hezky za sebou, abych to v hlavě lépe uspořádala. I tentokrát se to četlo téměř samo. Řekla bych, že nyní to bylo mírnější, přestože stále jde asi o nejvíc drsnou a sprostou fantasy, co jsem měla možnost číst. Ale bitvy, bitky ani kterékoli potyčky, mi už nepřišly tak brutální jako dřív. Nepamatuji si, jaký čas od prvního příběhu měl uplynout, ale po celou dobu to na mě působilo tak nějak nostalgicky, vzpomínkově. Jakoby autor zamýšlel čtenáře upozornit na to, že postavy toho už zažily opravdu hodně a taky dost zestárly... Bylo pro mě dost těžké se do knihy ponořit, protože jsem nedokázala zpracovat všechny ty názvy zemí a jména postav, které byly zmíněny. Bylo jich tolik, že jsem se ztrácela. Nejvíc ale v těch národech. Nejednou jsem litovala, že kniha postrádá mapu, která by mi neskutečně pomohla. Ale dokázala jsem se tím nějak prokousat a pochytit to nejdůležitější, co se týkalo hlavních hrdinů. A to se počítá. Ke konci jsem čekala něco epického, co by po tolika stránkách celé trilogie vyrazilo všem dech. Ale autorův závěr mě hodně překvapil. Jednak vzniklé jednání, které mělo za úkol zmást, vůbec mi tam nesedělo, dokud jsem nepochopila záměr. A že jsem se u toho usmívala jako šílená. Fakt mě to načapalo. A ten úplný konec v posledních stránkách? Tak, ten jsem nevyhlížela vůbec. Díky nátuře poloorků by člověk čekal bitvu až do posledního. Došlo na bitvy, došlo na humor, obhroublý slovník, na ztráty přátel, na politiku, emoce a city. Už to nepůsobilo tak energicky jako dříve, což byl nejspíš úmysl, protože celá ta atmosféra byla vybudována kvůli konci. A ten nebyl zrovna to, co by člověk čekal. Existuje mnoho podob vítězství a mnoho cest k němu. A záleží na každém čtenáři, jestli tenhle autorův závěr přijme nebo ne... Pro mě to bylo podivné překvapení, ale kruci proč ne. Tenhle svět mi bude chybět...

Absolutně nechápu, co Jonathan French vyváděl. Celá série se nese v temném válečném duchu, rasismu, nenávisti, hladu a chudobě. Ve Svobodných bastardech se nejen lítá z tématu na téma, linky na linku, ale zároveň obsahuje tolik textové vaty, že kdyby kniha byla o stopadesát stránek kratší, vůbec nic by se nestalo. Nehledě na to, že Podvodník prakticky zastiňuje jakýmkoliv svým jednáním všechny postavy. S prominutím, ale tohle se skutečně nepovedlo a neuvěřitelně mě to mrzí, protože první dva díly jsem zhltl jak malinu.