Svobodná vůle Karla Eliáše

Profesora Eliáše si velmi vážím, protože novému občanskému zákoníku vtiskl svobodomyslnost a otevřenost, které postupně překonávají formalismus (post)socialistického práva. Nebylo by to možné bez jeho osobnosti. Karel Eliáš je samorost a svéráz (těžký kuřák, introvert a klaustrofobik, pročež jezdí všude taxíkem a v divadle musí mít lóži), ale zároveň kultivovaný, sympaticky staromilský (nejraději by se narodil v roce 1867 a zemřel na jaře 1938) a renesančně vzdělaný člověk. Literární i hudební všežravec (poslouchá Jupiter od Gustava Holsta i hiphopovou kapelu Mutanti hledaj východisko), zkrátka otevřená mysl, která jako houba nasává vše a přetavuje to do kvalitních výsledků. Tím je i nový občanský zákoník, který díky němu není psaný „profesory pro profesory“ jako německý BGB. Při jeho sepisování Eliáš zúročil znalost občanského i obchodního práva, prvorepublikových právnických děl (rád cituje třeba z aforismů Emanuela Tilsche) i zahraničních právních úprav (ledaže jsou psány v angličtině, ke které má celoživotní nedůvěru). Klíčové ale je, že v různých etapách zakusil život v jeho různých podobách. Jezdil za příbuznými do pohraničních hor, roky právničil (a pil s horníky rum) v sokolovských uhelných dolech. Není tedy zajatcem slonovinové věže jako mnoho soudců, kteří zákony vnímají jen jako nástroj pro „administraci případů“. Jeho zákoník je postaven na myšlence, že „civilní právo má lidem vycházet vstříc“ a chránit jejich svobodnou vůli, za což si zaslouží maximální respekt. Oceňuji grafickou úpravu knihy, která ukazuje profesora Eliáše v přirozeném habitatu jeho nádherného bytu na Sadech Pětatřicátníků s tisíci svazky, filmy či vitrínami se sklem, kde jsem s ním 2017 dělal rozhovor pro právnickou přílohu Lidových novin a byl to zážitek sám o sobě. Naopak mínusem jsou „grantové“ pasáže popisující nudnou šeď Ústavu státu a práva nebo redakční fungování časopisu Právník.