Hnutí odporu, partyzánské akce, braní rukojmí, to vše je zajímavé, ale asi by to na skvělou knihu nestačilo. Elie Wiesel svým úsporným stylem, kde každé slovo zapadá do textu jako zrnko písku do mandaly, bez příkras popsal psychologickou proměnu pronásledované oběti v kata. Neskutečně čtivá a věrohodná existenciální novela o židovské mentalitě a nečekaně hlubokých kořenech blízkovýchodního terorismu.

„Chystá-li se člověk někoho zabít, měl by pocítit úzkost, aby nakonec nezabil.“ Tak tohle čtení bylo sice krátké, ale zato intenzivní. Dostáváme se přímo do hlavy mladého Žida Elíši, který přežil holokaust, přidal se k podzemnímu hnutí v Palestině (Irgun? nebo Lechi?) a zítra ráno bude muset popravit anglického zajatého důstojníka. Přestože už v rámci teroristických akcí proti mandátní správě zabíjel, ví, že tohle je jiné a že tímhle činem se jeho život nenávratně změní. A tak rozebírá pro a proti, konzultuje to s živými (nahlas) i svými mrtvými (ve své fantazii) a pomalu a jistě směřuje k okamžiku, od kterého už nepůjde se vrátit. Novela je psána s velkým patosem. Padají zde věty jako „Toho dne mělo lidstvo jen jedno srdce.“ nebo „Žádná lidská bytost mě nikdy nechápala tak, jak mě tehdy chápal on.“. Cynický čtenář by se nad tím mohl ušklíbat, i mně to ze začátku vadilo. Ale pak jsem si uvědomil, že je to styl, který dokonale sedí k mladému, citově rozervanému vypravěči. Jestli to byl umělecký záměr pana Wiesela, to nevím (pokud ano, pak klobouk dolů), ale díky tomu dost přepjatému stylu jsem se mohl Elíšovi trochu přiblížit. Elíša se nakonec rozhodne a volbu učiní. Přesto Svítání jasnou odpověď na otázku, za jakých okolností je možné zabít jiného člověka, nedává. To je asi správně. Protože na tuhle otázku odpověď neexistuje. Možná naopak - čím víc nad tím člověk přemýšlí, tím je od jednoznačné odpovědi víc vzdálen.