Svietiace deti

V knize jsou drastické příklady, zejména z americké praxe, ale nelze si nalhávat, že našich dětí se to týká méně. Nejen rodiče, ale všichni ředitelé škol by měli povinně dostat jeden výtisk a ministr školství by je měl zkoušet z obsahu téhle varující publikace :o) Protože jedním ze zásadních kritérií při výběru školy by měl být postoj této instituce k rozumnému až minimálnímu využívání obrazovek zejména na prvním stupni, ale i později. Doprovodná literetura: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/vzestup-a-pad-lidske-mysli-548602 Martin Jan Stránský by jistě Svítící děti podepsal!

Kardaras nám nabízí výjimečný pohled na problematiku, která se týká nás všech. Naší i budoucí generace. Dětí, které každodenně dochází do školy a dospívajících, jejichž mozky se postupně vyvíjí. Osobně jsem doteď spíš všude slyšela něco ve smyslu "Videohry nezpůsobují násilné chování" nebo názory, které se spíš videoher obecně zastávaly a podporovaly názor, že možnost - byť ve virtuálním světě - povraždit půlku města s sebou nenese žádné extra rizika. Svítící děti, jakožto generace extrémně hbitých palců (u mobilů) či ukazováčků (počítače) mají problém. Řekněme si to na rovinu. Přehnaná propagace techniky ve školství, ale i ve volném čase prostě je špatná a má ohromná rizika na budoucí reakce a chování uživatelů těchto vymožeností. Číst místo hmotné knihy vonící papírem e-knihu, která nám svítí do obličeje není v pořádku. Krom toho, z e-knihy si toho tolik neodneseme jako s voňavé knihy s reálnou vazbou. Nebo mobily - je prokázáno, že studenti se s mobilem v blízkosti hůře soustředí a z přednášek si toho odnáší znatelně méně. A to jim ten mobil může jen ležet na lavici či ho mohou mít v kapse a nemusí ani "surfovat". Technologie jsou všeprostupující. Pařit pravidelně 12 hodin v kuse třeba takový CoD může s sebou nést mnoho rizik, potencovat větší tendence k agresivnějšímu chování a znecitlivovat jedince, který třeba nebude tolik soucítit s oběťmi násilí obecně. K tomu si připočtěme spánkovou deprivaci, nedostatek pohybu dolních končetin, smyslové přetížení blikající obrazovkou - a ano, správně. Klidně se může stát, že se postupně stírají rozdíly mezi realitou ve hře a realitou tady venku. Jsou zaznamenány případy (a v budoucnu jistě budou další), kdy rodiče dětem odebrali jejich oblíbenou hru a skončilo to třeba tak, že mamka s taťkou měli kulku v hlavě nebo to v lepším případě skončilo "jen" zdemolováním obýváku. Samozřejmě nemůžeme vinit takové videohry, že absolutně můžou za všechno špatné, či že tu nehrají ještě další intervenující faktory .To by bylo špatné a sám autor vždy uvažuje o dalších možných proměnných. Tyto a ještě mnoho případů nám autor v knížce nabízí. Berme tuto knížku jako takové velké varování pro nás pro všechny, pro všechny ty děti i dospělé pravidelně osvícené modrým světlem z mobilu či notebooku.