Světakrásy

Hezké zajímavé čtení na klidný podvečer. Jan Svěrák svým vnitřním světem umí překvapit - příjemně. A k tomu jsou v knize jeho krásné ilustrace.

U lidí, které mám rád, a vážím si jich za jejich dílo, je každý výlet "jinam" vždycky tak rizikový, že se bojím, aby "si to nezkazili". Takhle jsem se bál, když pan Zdeněk Svěrák, "na němž jsem vyrostl" začal psát své povídky, ale ulevilo se mi, když jsem zjistil jednoduše, že i v těch povídkách je prostě Zdeněk Svěrák. Se vším, co lze na něm obdivovat i kritizovat. Pro mne spíš obdivovat. U syna Jana je to podobné. Skvělé filmy, u nichž si člověk však nemůže odmyslet vliv táty, protože fakticky jen Jízda, Kuky se vrací a čístečně Akumulátor I jsou skutečně Janovy, kde víc než u jiných jeho filmů probleskuje jeho poetika a vidění světa. Se zájmem jsem si tedy přečetl jeho Bohemii, ale nenadchla mne a myslím, že není škoda, že z toho film nakonec není. Dobrá. Každý režisér má možná někde nějaký nerealizovaný film, tedy nechme být. Tohle je však něco jiného. To je skutečně literární "procházka" vnitřním světem Jana Svěráka, je to pelmel forem a žánrů, je to velmi svobodné a doprovozené jeho vlastními ilustracemi. Kniha je nádherně zalomená, už dlouho jsem takhle svobodomyslný, volný a vzdušný zlom neviděl. I ten je zde autorským dílem. Svět J. Svěráka, jak ho zde lze číst, je mi určitým klíčem k jeho filmovým dílům. Připadá mi, že je to tak trochu všechno po povrchu, a i když jsou to niterné zážitky, často "světakrásy" jemné jak nafouklý balónek, kterého se bojíte dotknout, aby nepraskl, je to prchavé, ale odplyne to a stopu literárního zážitku to (pro mne bohužel) nezanechá. Když to srovnám se Seifrtovými Všemi krásami světa, to je skutečně jiná káva. Oceňuji nejvíce ty Svěrákovy příběhy, které si kladou nějakou otázku, třeba viny (text o psovi, o srnečkovi, o rybách v jejich rybníce). Tak se dostal nejhlouběji. Velmi překvapující je, že nejdelší text, o návštěvě na Papue Nové Guineji je sice zajímavým zážitkem, ale žasnul jsem nad tím, s jakou naivitou tam jel a jak ještě naivněji to zpětně všechno hodnotil. Jako žánrovému pelmelu samozřejmě lze odpustit různou úroveň nesouměřitelných textů, ale nenašel jsem žádný top, na který bych třeba dlouho nezapomněl. Tedy možná až na jednu věc: v úvodním meditativním textu Krása a pravda píše: "Umění tedy může volně překračovat hranici mezi poznaným a nepoznaným světem, aby se mohlo nazývat uměním, musí splnit jednu podmínku, musí se líbit. Aspoň někomu." (s. 10). Jestli se autor domnívá, že "líbit se" je podmínka toho, aby se tomu mohlo říkat umění, tak se obávám, že se celoživotně plete, protože u opravdového umění je to často naopak a je to ten druh zážitku, který s člověkem otřese, povznese, někam ho posune, nezapomene na něj, je to jakési setkání s něčím, co ho přesahuje a to se rozhodně líbit nemusí. (Zde bych doporučil přečíst si úvahy Josefa Čapka...) Ale když si tento životní postoj u Jana Svěráka spojím s jeho filmy, jakoby mi to všechno zaklaplo do sebe. Skvělé, řemeslně poctivé a udělané filmy, se smyslem pro žánr, citlivost, všechno, co na nich máme rádi, ale mají v sobě podmínku, že se musí líbit. Proto je asi v budoucnu nenajdeme mezi nejpodstatnějšími uměleckými díly české kinematografie. (Oscar je v tomto případě jen nejprestižnějším potvrzením této kategorie dokonale vyprávěných filmů.) Vracím se ale k tomu, že Jana Svěráka jako režiséra obdivuji, jsem rád, že jsem se prošel jeho vnitřním vesmírem, a největším překvapením pro mne zůstává asi fakt, že jsem nevěděl, že tak krásně maluje a kreslí.