„Saúdský student, který si říká Ahmad, na svém blogu Saudi Jeans frustrovaně píše: „Rijád je pro lidi, jako jsem já, peklem. Není tady co dělat a kam jít: žádná kina, divadla, kluby, parky. Nic. Segregace pohlaví je mimořádně přísná a většina lidí tady má za to, že je to islámské. Obávám se, že není. Ve skutečnosti je to škodlivé psychologicky i sociálně. Zákaz vstupu mladých mužů do nákupních center je pro ty kluky jenom výzvou. Takže proklouznout dovnitř a pokusit se sbalit nějakou holku se stalo něčím, čím se tady každý chlubí a je na to pyšný… Rijád je mrtvé město zevnitř a potřebovalo by trochu oživit. Teď už ale chci jenom jedno: dokončit studia a vypadnout.““ Politický islám, to spojení dnes straší mnohé. A Zřejmě oprávněně, soudě dle posledního vývoje, například ve Francii, čehož si najednou všímá i obvykle zcela slepý a netečný mainstream. Islám však byl pro Západ strašákem po celou společnou historii, dokladem budiž množství konfliktů a dodnes tomu není jinak. Přesto zde nehodlám vypisovat nekompatibility, někoho démonizovat, nebo morálně odsuzovat, o tom kniha není, vlastně není ani o Islámu jako takovém. Kniha je především sociologickou studií současného stavu politiky a vlivu politického Islámu v Islámských zemích Středního východu. A studie je to nesmírně zajímavá, byť si v rámci komentáře dovolím několik výhrad. Autor shromáždil obrovské množství statistických údajů a dat. Je zřejmé, že region zná a rozumí mu. Všechna čest. Čtenář má možnost seznámit se z důsledky politiky posledních několika desítek let, získání nezávislosti, nástupy lokálních diktátorů a autoritářských vlád, negativní vliv značného nerostného bohatství některých místních zemí. Spolu s autorem čtenář sleduje zrychlený politický vývoj posledních dvou generací, pokus o implementaci modernity, svobody a demokracie bez korespondujícího pozvolného historického vývoje, bez změny mentality společnosti. Věnuje se všem společenským a demografickým fenoménům: vysoký podíl mladých lidí do 25 let – jedna z hlavních příčin politické nestability, vztah k menšinám a zejména vztah k sexuálním menšinám, vztah k sexu obecně. Kniha obsahuje obrovské množství statistických dat k různým sociologickým otázkám, jako vnímání korupce, vnímání demokratického deficitu, vnímání rozdílů mezi muži a ženami, nezaměstnanost, přezaměstnanost a snižující se efektivita práce, porovnání mezi různými státy. Autor srovnává blízkovýchodní populaci s evropskou chudinou 19. století, příchylnost k Marxismu pak porovnává s dnešní nákloností k politickému Islámu. Bezprizorní lidé bez budoucnosti, kteří revolucí nemají co ztratit, pouze získat. Poukazuje na fakt, že mnoho místních Islamistických hnutí začínalo jako hnutí Marxistická. Dalším problémem jsou pak samozřejmě extrémně zkorumpované a naprosto neschopné, gerontokratické vlády a panovníci. Desetiletí diktatur vytvořilo vládní prostředí zcela odtržené od běžné životní reality, navíc vše povýšené ad absurdum enormním bohatstvím pro úzkou elitu generovaným těžbou ropy v některých státech oblasti. Téměř úplné zvýšení gramotnosti blízkovýchodního světa během 20. stol. a s tím související přístup běžné populace ke Koránu a dalším náboženským textům, bez nutnosti prostředníků, Imámů, pak samo o sobě způsobuje nestabilitu, který se v mnohém podobá Evropské Reformaci v 16. stol. – pro připomenutí, v Evropě po reformaci a rozšíření knihtisku následovala Třicetiletá válka. Autor neopomíjí oblast vzdělání, detailně zkoumá dopady a vlivy vzdělané populace. Ukazuje, že Islamisté považují vzdělání za své „hlavní bojiště, kde se rozhoduje o kontrolu srdcí a myslí studentů, a důsledně se tak snaží infiltrovat veškeré vzdělávací instituce, a to včetně středoškolských.“ V tom se v mnohém nesmírně podobají Marxistům. Jednoznačně ukazuje, že islamisté a islámští radikálové se v naprosté většině rekrutují ze středostavovských rodin a jsou to většinou vzdělaní vysokoškoláci, nejčastěji technických, přírodovědných, nebo jiných exaktních oborů. Autor se věnuje dalším a dalším tématům, místy se pouští do polemiky s vývody Bernada Lewise, do souvislosti s nestabilitou jednoznačně dává režimy soustřeďující se na dobývání renty, vnímání a místní kritiku západu, diskreditaci institutu svobodné společnosti a demokracie, diskutuje kulturní kompatibilitu se západním myšlením, zkoumá mnoho dalších a dalších otázek, na které v komentáři naneštěstí není místo. Přes vše zajímavé výše je kniha extrémně nudná, až strohá. Text bych charakterizoval úslovím „méně je někdy více“. Časté je opakování již sděleného, několik zajímavých faktů odděluje obrovské množství balastního textu. Kniha by mohla být třetinová a stále by dokázala sdělit vše podstatné. Autor několikrát opakuje i stejné citace. To je hlavní důvod oněch třech hvězd. Přesto, zájemcům o problematiku doporučuji. Pod tíhou dat se neubráním dojmu, že všichni ti „xenofobní“, „rasističtí“, „nenávistní“ diskutující pod novinovými články s tématikou Islámu, migrace a blízkého východu, se zase tak moc nepletou. Jasně, nepoužívají tolik kultivovaný a neutrální jazyk, objektivní fakta, doložená daty a čísly. Jasně, výzvy k potápění lodí jsou možná hloupé a zcela jistě právně za hranou. Přesto, jsem přesvědčen, že jejich obavy z neřízené migrace jsou pragmatické, oprávněné a zcela na místě. Kniha ukazuje, možná v rozporu s autorovým záměrem, že ta uřvaná menšina propagátorů zcela otevřené společnosti se tragicky plete téměř ve všem, co hlásá. „Kde není daň, není potřeba reprezentace. Na Blízkém východě není potřeba dokonce ani populace. Ta jen snižuje příjmy těch, kteří je ovládají. Proč se dělit s populací, kterou nepotřebuji? Nač se starat o její sociální, školské, kulturní, politické, společenské zabezpečení? Proč ji informovat? Proč ji rozvíjet? Proč zvyšovat její zaměstnanost? Arabské masy je nutné konsolidovat, stabilizovat ovládnout a udržet na přijmu 1-2 eura denně.“ Citace z knihy, autor Jana Hybášková

Kniha, která čtenáři poskytne vhled do uvažování současného muslima. A vysvětlí , proč uvažuje, jako uvažuje. Přečetla jsem to jedním dechem.