Opätovné stretnutie s čudáckym Fredrikom Welinom som si znovu užívala. V tejto časti si musel siahnúť až na samé dno vystlané popolom z jeho domu, kt. sa stal akoby symbolom jeho premrhaného života. Čítanie o jeho nešťastí, komplikovanom vzťahu so svojou dcérou, nenaplnenej túžbe po láske, ale aj veľkej zrade bolo pre mňa strhujúce a veľmi som si príbeh užívala. Zdá sa, že kvalitné talianské topánky ušité na mieru, boli dostupnejšie ako poctivé švedské gumové čižmy... Mankellov štýl prerozprávania príbehu o človeku, ktorý sa okrem vysporiadania so životom, musí naučiť akceptovať a prijať aj svoju starobu je osobitý, do istej miery až depresívny a nemusí sadnúť každému. Mne osobne tento štýl "lahodí" môjmu čitateľskému vkusu a za mňa je to na plný počet.

"Stárnout znamená chodit po čím dál tenčím ledě." Úspěšný chirurg, který se dopustil chyby, nyní stárnoucí muž, kterému na malém ostrůvku shořel dům, se snaží skrze Louisu, svou dceru, porozumět sám sobě. Hlavní hrdina není moc sympatický a jeho jednání mi občas vadilo, ale byl to člověk. Nostalgické čtení o muži, který se vyrovnávání se svým životem a s chybami, kterých se dopustil, a snaží se alespoň o částečnou nápravu. Mistrnný psychologický román skvělého vypravěče pana Mankela patří asi k těm posledním, které před svou smrtí napsal. Patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, ale čtení asi není pro každého, protože vidím, že se jeho knihy často ocitají v modrých polích. Možná kniha osloví hlavně ty, kteří už v životě něco prožili.