Jsem fanoušek knih podobného žánru, čili výpovědi přeživších lidí, kteří prožili druhou světovou válku.Tato kniha je napsaná dobře i když je tam hodně vynechaných písmenek, ale to se dá prominout.Je to svědectví pána Głowy který pracoval jako sanitář na infekčním bloku 20 kmenového tábora Auschwitz I.Stojí za to si knihu přečíst.

Otřesné vyprávění holocaustu začíná v současnosti na tom nejméně příjemném místě. Na hřbitově, kde stojí před hrobem padlých přicházejí vzpomínky. Kruté, nenápadné s úmyslem udeřit zas a zas. Stanisław je jako důchodce chce potlačit na ta léta mučení, nucených prací a věznění za ostnatým drátem. Jeho kamarád, spoluvězeň ho k tomu nenásilně donutí. Při hraní karet popisuje svůj život v několika větách. Větší důraz dává na věznění v krakovské věznici Montelupich, pokračuje převozem do KT Osvětim. Z pobytu v něm nevynechá tu nejmenší podrobnost. Z hodně vět si čtenář určitě pomyslí, že nacisté využívali každou příležitost, aby mohli nevinné vězně mlátit, kopat nebo jinak fyzicky napadat. Autor to nepochybně " servíruje" spolu s tvrdou realitou táborových nemocnic, které k tomu, aby se daly srovnat s dnešními měly hodně daleko. Na vlastních a jiných případech popisuje krutost SS, vysokou úmrtnost nebo například nenapadné formy pomoci (pár misek polévky navíc, ukradené léky, jidlo, pašování cigaret a jejich výměny na černém trhu) díky kterým se předešlo několika stům úmrtí navíc. Většina takto zachráněných lidi přežila a vrátila se do své vlasti za rodinami. Dílo kromě několika fotek ze Stanisławova osobního archivu obsahuje vysvětlení slov přejatých z němčiny a táborový slang. Jak bych mohla zapomenout na zmínku o Witoldu Pileckém , o kterém je známo, že se dobrovolně nechal zavřít do Auschwitzu jako vězeň a po osvobození podával svědectví o tom , co se v táboře dělo. Stanisławovo je jedno z nich.