Svědectví o velkém hladomoru

„Nelze říct, že panuje hladomor: nikdo hlady neumírá, běžná je jenom úmrtnost na nemoci způsobené podvýživou.“ Walter Duranty, moskevský korespondent NY Times v reakci na Jonesovy články, přednášky a svědectví z cesty po Rusku a Ukrajině v březnu 1933. Kniha přináší pohled na jednu z nejtragičtějších událostí dvacátého století, pohled na „Rudý hladomor“ na Ukrajině, pokud bych si vypůjčil toto trefné pojmenování, pohled na doslovnou genocidu Ukrajinců, miliony a miliony mrtvých, umučených hladem. Genocidu záměrně vyvolanou zrůdným sovětským systémem, jmenovitě Stalinem, s cílem zadusit jakékoliv tehdejší ukrajinské národovecké snahy (dnešním pohledem je Ruská tato politika až zarážejícím způsobem stabilní a neměnná). Pohled od spodu, pohled očima přímého účastníka, odvážného svědka. Pohled očima člověka, který jako jeden z prvních informoval západní civilizovaný svět o hrůzách, hladu a zvěrstvech na tehdy sovětské Ukrajině. Pohled Garetha Jonese. Příběh je zčásti životopisný. Autor začíná stručným shrnutím Garethova mládí, studia a první práce, fascinace Ruskem a Evropskou kontinentální politikou. Následuje Garethova první cesta do Ruska v roce 1930. Již tehdy je patrný značný kontrast mezi dopisy, které Gareth odesílá z Ruska, a dopisy, kterými komentuje situaci, když je mimo Rusko. Dopisy přímo z Ruska jsou výrazně pozitivní, plné optimismu, pochval, téměř adorace režimu. Dopisy odesílané z území mimo Ruska naopak popisují úplně jinou realitu, temnou hrůzu, krutost režimu, počátky hladovění, zrůdnou a nekompromisní OGPU, permanentní a vším pronikající atmosféra strachu. Text je psán čtivou novinářskou formou a v podstatě je tvořen deníkovými záznamy protagonisty. I sám autor nepovažuje deníkovou formu za přísně objektivní, nicméně popisovaná realita plně odpovídá jiným dobovým svědectvím, viz např. mimořádná mikrostudie sovětského systému „Magnetická hora“ od Stephena Kotkina, nebo stejně vynikající „Rudý hladomor“ od Anne Applebaum, přímo a v celé šíři dokumentující hladomory na Ukrajině – a na který se mimochodem polský autor v textu často odkazuje. Nebo třeba českou knihu „Interhelpo“ Jaromíra Marka, o stejnojmenném vystěhovaleckém projektu v tehdejším sovětském Kyrgyzstánu. Je tam stejná dobová atmosféra, stejná atmosféra tyranie a strachu, není důvod svědectví výrazně zpochybňovat. Následuje mezidobí v Evropě, v USA a další cesty do Ruska, včetně té nejkritičtější v březnu roku 1933, tedy v čase nejhoršího hladomoru. Gareth putuje z Moskvy do Charkova, několik desítek kilometrů před Charkovem nicméně zcela neočekávaně vystoupí z vlaku s cílem zbytek cesty dojít pěšky skrze hladomorem zdevastovaný ukrajinský venkov. Svědectví je to příšerné. Garethův příběh je fascinující, nelze se ubránit dojmu, a text to vlastně parádně dokládá, že za těch pět let, od roku 1930 až do své tragické smrti v roce 1935, toho prožil a zažil víc než několik průměrných lidí za několik svých průměrných životů. Klíčem k tomu byla jednoznačně jeho povaha, jeho touha objevovat pravdu, jeho nezdolná odvaha. Kniha obsahuje množství dobových Garethových poznámek a názorů na politickou situaci v Evropě a ve světě. Z některých analytických predikcí mrazí. Začátek třicátých let v primárně o nástupu Hitlera a nacistů v Německu, i tomu je v knize věnován prostor. Stejně tak je prostor věnován komentáři stran toho, proč svět na stalinistické hrůzy a na ty miliony mrtvých na Ukrajině v zásadě zapomněl. Na příběhu Garetha Jonese je fascinující ještě jedna věc, totiž prolhaný sovětský režim, potažmo Rusko samotné. Po svém návratu a podání svědectví o hladomoru je Gareth intenzivně umlčován, očerňován, ostrakizován a odsunut na okraj. Vše v režii impéria lží a jeho poblázněných, zfanatizovaných nebo uplacených patolízalů a poskoků, za vydatné asistence zideologizovaných a stejně poblázněných a uplacených západních korespondentů typu Durantyho a dalších. Je fascinující srovnat tehdejší dobu a tehdejší Ruskou propagandu s tou dnešní. Stále ty stejné bolševické a komunistické lži, sovětské lži, prázdné bláboly, stále stejné zastírání reality, zamlžování skutečnosti, manipulace s fakty, mistrné užití eufemismů a metafor, ale předně lhaní, lhaní, lhaní a zase lhaní. Celý sovětský gangsterský systém byl postaven na lžích a dnešní imperialistické Rusko na tom není jinak, převzalo stejné amorální hodnoty, stejné gangsterské způsoby. Ve světě se opět jako nějaký prašivý mor rozmáhá a rozlézá rusácké lhaní. Kniha může pomoci těmito lžemi, manipulacemi a prázdnými bláboly proniknout, může pomoci uvědomit si, že to není nic nového, že to tady už jednou bylo a bylo to poraženo. Neztrácejme naději. Knihu doporučuji.

Mrzí mě, že hodnocení této knihy ovlivňuje ideologický zápal některých čtenářů, kteří jsou tak rozhořčeni, že i historická fakta čtou jako "pohádky o hodném západu a zlém východu", ačkoliv kdyby četli pozorně, dozví se, že zmiňový Jones nejenže začínal jako umírněný fanda revolučního Ruska, ale také jako velký kritik poměrů v USA, kde léta pobýval, jako pečlivý pozorovatel NSDAP v Německu a znalec celosvětových poměrů, který své názory korigoval dle zjištění z míst, kam cestoval a kde mluvil s obyčejnými lidmi i vrchními představiteli jednotlivých režimů. Jaký asi je život v naprosto ryzé dualitě dobro-zlo, kterými někteří nazírají každý aspekt života včetně knih které čtou? Klasický argument "nacisti taky vraždili a kdyby vraždili dál, zničí Slovany" už ani nemá smysl komentovat. Kniha je napsaná slušně, leč bych se nebránila více úryvkům ze samotných článků Jonese. Občas je poněkud zmatečná. Nic z toho významněji nesnižuje informační hodnotu o jednom z důležitých novinářů minulého století. Citát, který mnou zarezonoval: „Nezávislé myšlení vycházející z upřímných citů je nahrazováno rutinéry různého druhu, nedokonalými novináři, kteří střílejí z bezpečného úkrytu a obětují přitom své svědomí.“