Svěcení jara

Fascinující pohled na vývoj Evropy, nezahrnující pouze válečná léta, ale rozprostřený od začátku století až po konec 2. světové války. Nejde o historiografii a kdyby už, tak o emoční, psychologický, sociální a sociokulturní niterný vývoj lidské mysli. O to silnější a vášnivější.

Zajímavý úhel pohledu na období od počátku století po Třetí říši, které Eksteins vymezuje tendencí k modernismu – volnější morálce, individualismu, obdivu k technice a příklonu k subjektivnímu posuzování světa namísto objektivního – v protikladu k dřívějšímu důrazu na povinnost a racionalitu. Velká válka coby nesmyslný traumatizující zážitek, který vojáky odcizil společnosti v zázemí a v zázemí zpochybnil společenské uspořádání, rozšířila tu tendenci po Evropě. Z toho vyplynula neukotvená společnost milující akci, vzrušení, happening... Publikum pro vojáka-umělce s absolutistickými ambicemi bylo připravené. Eksteins se rozsáhle věnuje poválečné reflexi války, například v té souvislosti velmi zajímavě rozebírá Na západní frontě klid a Remarquea jako typickou osobnost své doby. Umění a život podle něj v té době splývají (ostatně je to doba zájmu o válečné deníky), takže se vedle sebe objeví literatura, divadlo i Charles Lindbergh jako umělec svého druhu. Občas je Eksteins ve snaze o odlišení progresivního Německa a konzervativní Británie hodně kategorický („Teritoriální válečné cíle, jimiž se zabývá tolik knih o německém válečném programu, nebyly nikdy ničím víc než mlhavým vyjádřením nadšení nebo hysterických reakcí na únavu z války. Otázka válečných cílů byla vždy jen politickým prostředkem odrážejícím vývoj na frontě. Fronta určovala válečné cíle, nikoli naopak.“ s.165), ale s většinou jeho vývodů se dá souhlasit. Pohled na kulturní historii válečného a poválečného období je to nesmírně zajímavý a obohacující, byť místy trochu zdlouhavý.