Svatý na mostě

Tentokrát to dáš, chlape, říkal jsem si, když jsem se ve svém životě už potřetí rozhodl konečně zdolat Svatého na mostě. No, nakonec jsem to opravdu dal, s mnoha přestávkami na vydechnutí, ale uši i záda mám sedřené do krve. Poctivě, slovo po slovu, jsem se dokázal dovrtat až někam pár sáhů za první třetinu – a dál to fakt už nešlo, musel jsem čím dál tím častěji používat přískoků po odstavcích, jinak bych se pod tou neprodyšnou dekou slov doslova udusil. A přitom jsem knížku znovuotevíral bez předsudků a dokonce s velkou chutí. Ne, nebylo to úplně špatné, nějakou dobu mě to i bavilo, zvláště ten krásný, inovátorský Šotolův jazyk, to jsem si fakt pochrochtával, ale tak jako stokrát nic umořilo osla, mě nakonec umořila ta jednotvárnost a pořádstejnost. A ta záplava slov. Říkám to imrvére: užvaněnost je smrtelný hřích! Děj se nikam moc neposouval, Johánek z Pomuku byl od začátku na zabití – protivnější figuru abyste pohledali; moc by mě zajímalo, jak dalece autor v případě ústřední postavy vycházel z reálného předobrazu a jak moc si pomáhal básnickou licencí. Dořezáno, dovrtáno – tři hvězdy jen z úcty k autorovi. Nedoporučuju.

Šotolu jsem četla poprvé a určitě ne naposledy. Na jeho zvláštní styl plný ironie jsem si dlouho nemohla zvyknout, ale nakonec se mi celkem zalíbil. Problém mi dělalo téma...ztrácela jsem se v těch církevních hodnostech a v postavách vůbec, každý má několik hodností a pořád si je vykrádají a předávají, šla mi z toho hlava kolem. Ovšem začátek a konec knížky mě ohromil. Ta konfrontace mezi Hanýskem opravdovým a Johánkem svatořečeným, potažmo ještě Hanýskem soškou, se mi fakt hodně líbila. Za to místo zamýšlených 3* dávám zasloužené 4*.