Francie... Zdaleka ne již tak sladká, jako se o ní v minulosti říkalo. Možná, že sladká ani nikdy nebyla, možná jen v mysli těch, kterým se líbí její historie, styl života a kultura. Asi pod vlivem hezké, téměř dětské obálky, jsem očekávala takové to lehké, letní čtení. Něco ve stylu "Francouzky umí žít" nebo "Trapasy po francouzsku" od jedné německé novinářky. Ale přesto jsem nebyla zklamaná, naopak. Obecně mám ráda povídky, protože napsat na pár stránkách dobrý příběh považuji za velkou věc. Dostala mě hned první z nich, Kartářka. Líbily se mi v podstatě všechny, nenašla jsem tam žádné hluché místo. V některých povídkách byl autorčin styl mírně neosobní, ale to na tom bylo právě zajímavé. Naopak poslední povídka U Hrdinů na čaji byla víc než vřelá, alespoň na mě tak působila. Místa, lidé, lidičky, životní situace... Užila jsem si to, doporučuji k přečtení.

Stojí přečíst už jenom kvůli svéráznému stylu autorky. S nadhledem psané povídky různých žánrů, ale všechny tematicky spjaté s Francií.