Šumavští převaděči

Poměrně velmi zdařilý pokus popisu aktivity několik osob a skupin na Šumavě po roce 1948 do roku 1953. U některých je doplněno stručným životopise. Většinou chodci byli zaměstnáni zpravodajskou službou, plnili zpravodajské úkoly a tím vystavovali celé své okolí po případném zadržení vysokým trestům ve vězení. Líbí se mi, že to autor hezky popsal a dokázal oddělit, nebo naopak sloučit tuto činnost s běžným převaděčstvím přes hranice.

Zajímavá, a tak trochu stále neznámá část naší historie s dobrodružnou stopou. Po vimperské cestě za kopečky Kiliána Nowotného, kterou jsem prozkoumávala při četbě knížky Martina Sichingera „Smrt krále Šumavy“, zase jiné stezky Šumavou, jiní převaděči, jiné osudy. Nutno číst s mapou, aby člověk pochopil, jak dlouhé a nebezpečné byly výpravy mezi českou a německou stranou Šumavy; někdy až třicetikilometrové pochody horským lesnatým terénem, většinou v noci, někdy ve sněhu, utečenci se spícími dětmi na rukou a kufry k tomu… Převaděči, agenti chodci nasazovali život, když opakovaně pendlovali mezi svobodným a uzavírajícím se komunistickým světem. Čím později od komunistického převratu, tím byly přechody riskantnější, hranice byly více a více hlídány, z rakouské strany se chytání uprchlíků a převaděčů zúčastňovaly sovětské jednotky, které zde operovaly. Kniha podává naprosto vyčerpávajícím způsobem velkou hromadu informací, což je na druhou stranu trochu na úkor přehlednosti jmen a všech událostí, nicméně pár neuvěřitelných osudů z té spleti jmen vystupuje; to by byl námět na film, možná by si ho šumavští převaděči konečně po těch dlouhých letech zasloužili, ale s poněkud jiným vyzněním, než prastarý Král Šumavy z roku 1959… (Minisérii Davida Ondříčka jsem ještě neviděla, už se na ni ale chystám.)