Nevím, zda je možné o této knize napsat, že se mi líbila... Protože to opravdu ani zdaleka nevyjadřuje moje pocity po jejím přečtení. Tragédie lodi Wilhelm Gustloff mi není neznámá, proto jsem i zhruba tušila, o čem bude autorka ve svém příběhu psát. Téma zpracovala na výbornou, o tom není sporu. Kniha je nekonečně smutná až depresivní a často jsem se při jejím čtení přistihla, jak polykám slzy... Všech osudů (i těch jen letmo zmíněných) mi bylo moc líto. Ale i taková byla válka a já si myslím, že na některé události by se určitě zapomínat nemělo, už jen proto, aby se lidé (snad) z minulosti poučili a tyto strašné chyby neopakovali.

Nádherný příběh o krutých událostech, který mě osobně nutí dohledat si o německých uprchlících z oblasti Pruska, operaci Hannibal a Jantarové komnatě víc informací. Ruta Sepetysová podobnou touhu dozvědět se víc u mě vzbudila už podruhé (V šedých tónech) a zřejmě o to jí i jde: "Válečné příběhy často společně čtou a rozebírají čtenáři ze zemí, které v bitvě stály na opačných stranách. Historie nás rozděluje, ale skrz čtení se můžeme sejít v příběhu, studiu a vzpomínání. Knihy nás spojují v celosvětovou komunitu čtenářů, a co je ještě důležitější, v celosvětové společenství lidí, toužících poučit se z minulosti. Co rozhoduje o tom, jak si dějiny pamatujeme a které jejich prvky přetrvají a proniknou do kolektivního vědomí? Jestli vás zajímají historické romány, jděte po faktech, historii, vzpomínkách a osobních svědectvích, která jsou k dispozici. To jsou ramena, na nichž spočívá historická beletrie. Nesmíme dopustit, aby pravda zmizela s těmi, kteří to vše prožili." Paní Sepetysová, děkuji, vám se přesně tohle daří. Nádhera, doporučuji, kudy chodím...