Sucho

Poté, co jsem zkusila Mankelova komisaře Wallandera musím napsat, že Horstův WW je nadále mým oblíbencem č. 1. Nový příběh jsem si užívala tak, jako ty předešlé a jen rodinná návštěva mi nedovolila dočítat jej pěkně v jednom kuse. Konec byl překvapivý, stejně jako jméno jedné postavy Patrik Papík :)

Jørna Liera Horsta jsem si zamilovala pro detektivky, které se nikam neženou. Pro tu těžkou, klidnou práci, kdy se případ otevírá pomalu jako něco, co dlouho leželo pod hladinou a teď to konečně vyplouvá. Sucho je pořád dobrá kniha, ale je to Horst, který trochu změnil rytmus… A já si nejsem jistá, jestli mu to úplně sluší. Léto, ve kterém klesá hladina jezera Farrisvannet a odhaluje to, co mělo zůstat ukryto je skvělá výchozí situace. Z bahna se vynoří motorka s tělem mladíka, po kterém policie pátrala před osmi lety. Na druhém břehu se najde zlatý řetízek s písmenem, jaký nosila čtrnáctiletá Švédka, která zmizela před čtyřmi roky. Zní to jako klasický horstovský motiv, dva staré případy, které se k sobě začnou nenápadně přibližovat. Jenže kolem těch dvou linií se rojí spousta dalších, menších věcí, a já jsem se přistihla, že je těžké určit, který případ je vlastně ten hlavní. Není to nutně chyba, protože psychologicky jsou zajímavé úplně všechny a Horst je vede tak, že žádná postava nepůsobí jako vata. Ale rozptyluje to. Tam, kde dřív byla jedna tíha, na kterou se dalo soustředit, je teď několik menších, a každá si říká o pozornost. Wisting samotný je naštěstí přesně takový, jakého mám ráda a ke kterému se člověk vrací. Trpělivý, pečlivý, vidící věci, které ostatní přehlížejí. Jeho pohled na vyšetřování je i v Suchu prostě dokonalý. Co mě ale zarazilo, jsou drobné nesrovnalosti okolo trezoru, které měla redakce (a to jak ta původní, tak naše česká), podchytit. Nejde o nic, co by knihu potopilo, ale u autora, který staví na tom, jak přesně a uvěřitelně policejní práce vypadá, taková drobnost zabolí víc, než by u někoho jiného. Když je celá síla knihy v důslednosti, čtenář si té jediné prasklinky všimne. Překlad Kateřiny Krištůfkové je přitom brilantní a nemám k němu jedinou výhradu. Drží Horstovu strohou, chladnou dikci, tu polohu, kvůli které jeho knihy nezní jako každá druhá severská detektivka, a čte se to úplně samozřejmě. To je práce, která je vidět právě tím, že vidět není. Kde mě Sucho trochu zklamalo, je závěr. Vyšetřování se po většinu knihy odvíjí přesně tak, jak u Horsta čekám, krok za krokem, z jednoho zjištění na druhé. A pak jako by všechno spadlo z čistého nebe. Rozuzlení stojí na Wistingově intuici, která se nakonec sice opře o důkazy, takže to není podvod na čtenáři, ale celé se to seběhne rychle. Po tolika stránkách trpělivého budování přijde konec, který spěchá… A to je u knihy postavené na pomalém tlaku trochu škoda. Komu Sucho doporučit? Tomu, kdo má Wistinga rád a chce s ním strávit další případ, rozhodně. Je to pořád chytrá, psychologicky bohatá detektivka a Horst i v osmnácté knize píše líp než většina severských autorů (patří do mojí top 5). Jen je to o stupínek jinačí Horst, než na jakého jsem si u této série zvykla. Ta klidná, soustředěná tíha, kvůli které jsem se do Wistinga zamilovala, je tady trochu rozdrobená do mnoha věcí najednou, a vyšetřování, které jinak dýchá pečlivostí, se na konci nechá unést náhodou. Spokojená jsem, to ano. Jen to není přesně to, co mě k této sérii kdysi přitáhlo.