Štvanice na ďábla

Druhý díl mě nebavil tak jako první, ale trochu jsem to čekala. Většinou se stává, že v trilogiích bývají ty středové knihy spíše jakýmsi průměrem celé trilogie a nesou takovou vysvětlovací funkci. Více se toho dozvídáme o Georgovi a nastává tady stěžejní zlom děje, kdy se Hagenova povaha stává tou zlou, což už ale víme od začátku. Člověk se u toho nenudí, protože i přesto, že se dozvíme další část Hagenova života, pořád toho nevíme dost...

Nuda. Tenhle díl je učebnicovým příkladem prostředního dílu trilogie. Co každého spisovatele fantasy pořád žene za tím, aby svůj příběh rozparceloval na tři části ? Když ten prostřední je skoro vždycky nuda, což je i tenhle příběh. Shrnu vše, co se zde stalo - Hagen von Stein pátrá po relikvii, aby mohl provést rituál, díky němuž se opět stane Wariwulfem. Parkrát se to nepodaří, nakonec zřejmě ano. Hagen se stává zlým, ale z logických důvodů. Není to nijak poutavě podáno, ale aspoň takováhle nejednoznačnost tady je. Trochu víc zde zabrousíme i do současnosti a Georgovy linky. Ten se chce přes sluhu Carteaumoise dostat k samotnému Hagenovi a pátá, o co mu s onou relikvií vlastně jde. No, a to je asi tak všechno. Po prvním díle dost prázdnota. Natažená nuda a v podstatě zabitý čas. Před třetím dílem si dám oraz, tohle natahované nic mě fakt vyčerpalo. Štvanice na ďábla tak dokonale zapadá do řady stovek a stovek narychlo spláclých, na objednávku uspěchaně sesmolených novelek bídné kvality, nevyužitého potenciálu a bez nápadů odfláknutého psaní, kterých najdeme spousty třeba ve světě Dragonlance, nebo Forgotten Realms či dalších "frančíz", kde je potřeba "rychle to napsat a vydat, ať se to přiživí na úspěchu oroginálu a něco to vydělá".