Studna na konci světa je označována jako fantasy a mnozí s tím nesouhlasí. Ovšem očekávat od knížky napsané v 19. století, že bude na úrovni Hry o trůny nebo Harryho Pottera, by bylo (jemně řečeno) naivní. Je tam jakýsi čaroděj, zázračná studna, a to je asi tak přesně to, co bych očekávala a zklamaná kvůli tomu určitě nejsem. Zklamaná jsem z knihy jako celku. Mám ráda klasickou literaturu i pomalé...
Studna na konci světa je označována jako fantasy a mnozí s tím nesouhlasí. Ovšem očekávat od knížky napsané v 19. století, že bude na úrovni Hry o trůny nebo Harryho...
Studna na konci světa je označována jako fantasy a mnozí s tím nesouhlasí. Ovšem očekávat od knížky napsané v 19. století, že bude na úrovni Hry o trůny nebo Harryho Pottera, by bylo (jemně řečeno) naivní. Je tam jakýsi čaroděj, zázračná studna, a to je asi tak přesně to, co bych očekávala a zklamaná kvůli tomu určitě nejsem. Zklamaná jsem z knihy jako celku. Mám ráda klasickou literaturu i pomalé tempo a barvité popisy, tohle však není spisovatelsky dobře zvládnuté.
Samotný příběh, když si ho vyabstrahuji, není vůbec špatný, taková rytířská pohádka. Ale je tam toho nasázeno děsně moc a i jinak trpí zpracování mnohými neduhy. Jednak je to pomalé tempo. Na jednu stranu děj odsýpá, žádné dlouhé popisy tu nejsou, krátké kapitoly míjejí rychle, jenže v těch kapitolách se často vůbec nic neděje. Zato se dočtete o každém prdu – je to vlastně takový cestovní deník. Takže se např. dozvíte, že rytíř přijel do nějakého města, tam se ubytoval v hostinci, prošel se po trhu a večer se odebral na lože. A že těch destinací, kam zavítá, je hodně. Mnoho jiných kapitol je naplněno tím, že někdo někomu pořád dokola vyznává lásku, nebo že slibuje věrnost ve zbrani. Nebýt podobně vyprázdněných pasáží, byla by knížka asi poloviční a četla by se mnohem lépe. Na překonání strašlivé nebezpečné pouště autorovi naopak stačily dvě věty. Každý má holt priority někde jinde.
Další opravdu odpudivá věc je, že ten takřka božský hrdina neustále pláče. Fakt každou chvíli propukne v pláč, nebo aspoň zavzlyká. Tu z přemíry lásky, tu ze žalu, ondy z dojetí. Nakonec to vypadá, že skutečným důvodem, proč se měl napít ze Studny, je to, aby už konečně přestal plakat. Ženy a dívky pro změnu neustále rudnou nebo blednou, a to touhou při pohledu na švarného hrdinu – pokud se jim tedy poštěstí vystihnout okamžik, kdy zrovna nepláče. Rytíř a dvě dívky, které miluje, jsou tak nadpozemsky krásní, že na ně pořád někdo u vytržení zírá a uslintává (a oni cudně rudnou, jak jinak). Sem tam je nějaká podivnost či nedomyšlenost (co to mělo znamenat s tou Doroteou?) a postavy jsou občas zvláštně nejednoznačně vykreslené (často jsem čekala zradu či lež, a ono nic). Promluvy zamilované dvojice jsou tak sentimentální a celé je to tak sladkobolné a romanticky naivní, že nemůžu uvěřit, že knihu napsal ten ošklivý zarostlý chlap, co je na obálce. Je to natolik kýčovité a brakovité, až si říkám, jestli si spisovatel nedělal ze čtenářů pr... ("Pohleď, milovaná, právě zde jsem byl zrazen." – "Nech mě tedy, abych políbila tuto zemi, po níž jsi kráčel." – "Má nejsladší, učiň tak a již se nebudu trápit.")
Neuvěřitelně červená knihovna, že taková Austenová nebo Brontëová jsou oproti tomu vyloženě chlapské romány. Vlastně by to šlo dobře přepsat na erotický román, aspoň by to získalo šťávu. Určitě zajímavá zkušenost, ale pečlivě teď budu vybírat další knížku ke čtení, protože po této náloži bych nesnesla byť jen jedinou zmínku o lásce.
P.S. Redaktorská práce mohla být i horší, ale jedna věc mi rvala oči – 3. a 6. pád od "studna/studně" je "STUDNI", nikoli "studně".
Číst více
Číst více