Když jsem tenkrát rozečetl sbírku Lovci lidí, byl jsem příjemně překvapený civilností povídek. Díky tomu se četly opravdu s lehkostí a stejně tak tomu bylo i v sbírce této s názvem Struny osudu. Je to takové Dungeons and No Dragons fantasy prostředí, o kterém tušíte, že se v něm skrývají čáry a kouzla, ale nikdo o nich moc nemluví. Jitka Ládrová to pěkně vymyslela a kamarádi kolem ní to hezky sepisují. Byla by škoda v případě této knihy mluvit o jednotlivých povídkách, protože každá má něco do sebe. Nicméně když bych si měl vybrat ty, které se mi líbily nejvíc, tak by to byly určitě Děti ze země nikoho právě od Jitky Ládrové, Hráč od Věry Mertlíkové a Loutna hrála teskně od Terezy Holubové.

Druhý sborník povídek ze Světa Nejmocnějších, který stvořila Jitka Ládrová a nabídla jeho kulisy pro tvorbu ostatním autorům. A pokud mohu upřímně porovnat kvalitu první a druhé antologie, pokud tyto sborníky můžeme tak nazvat, druhá nese v sobě zajímavější i kvalitnější literární práce a dílka. Jakožto čtenář fantasy jsem byl spokojený a některé povídky se mi velmi líbily... Těším se na další díly, které na mě koukají z knihovny a říkají si o přečtení už nějaký ten pátek.