Strůjci apokalypsy

Důkladný rozbor situace před první světovou válkou. Pod autorovým vedením vstupujeme do kontaktu se všemi významnými panovníky, ministry, generály i revolucionáři. Jak to nakonec dopadlo je dobře známo, přesto jde díky interním informacím i stylu o četbu nečekaně poutavou. Smutné na tom je, že válku nechtěla velká většina obyvatel i politiků, přesto k ní, díky podivnému tlaku několika válečných fanatiků, médií, zbrojařských lobby a uražené hrdosti, došlo. Mám nepříjemný pocit, že se právě nacházíme v podobné situaci. Tahle mrazivá myšlenka mě strašila už po několika kapitolách a sám autor na konci, kromě podrobného seznamu všech významných postav té doby, srovnává a varuje. 100 % (zatím 5 hodnotících s průměrem 96 %). … Dnešním termínem bychom řekli, že poslanci a senátoři podlehli tlaku veřejného mínění. Nebo spíše ulice. Pro vstup do války totiž ani náhodou nebyla většina Italů, právě naopak. Politici ze zpráv prefektů z jednotlivých regionů dobře věděli, že běžní lidé si válku v žádném případě nepřejí. Rozhodla malá, ale ukřičená a motivovaná menšina. … Vilém vynikal mimořádnou impulsivností. Při jakékoliv mezinárodní krizi obvykle začal nadávat nejen na její přímé aktéry, ale i na Židy, Asiaty, Slovany nebo cikány. Následovaly hrozby válkou, které ale brzy přestaly. Panovník se až dosud nakonec vždy postavil za mír. Nebyl to hlupák, ale sečtělý člověk, který se vyznal v umění, zajímal se o vědu a techniku. ... Stojí za to zopakovat výrok pruského ministra války Ericha von Falkenhayna ze samého závěru července 1914: „I kdyby nás to mělo zahubit, přece jen to bylo krásné.“ ... V červencové krizi byly nakonec za eskalaci zodpovědné vlády všech velmocí. Některé více (Rakousko-Uhersko a Německo), jiné méně (Rusko a Francie). Relativně nejmenší byla zodpovědnost Velké Británie.